Rozpadne se dřív Británie, nebo EU?
Zůstane Cameron u moci?
NOVÉ
Vyrovnané šance dvou hlavních stran – labouristů a konzervativců. A hned tři strany nárokující si alespoň nějakou porci poslaneckých křesel či rovnou vliv na podobu a směřování příští vlády. Anebo překvapivě žádné koaliční eskapády, nýbrž jasná výhra jedné strany. To vše je možné v dnešních britských volbách.
Dosavadní premiér a vůdce konzervativců David Cameron se snažil voliče přesvědčit, že Británie je „silnější než před pěti lety“, ale zároveň je varoval, že je potřeba toho „udělat víc“. Neboli znovu toryům umožnit volební vítězství.
Předák labouristů Ed Miliband vyzýval voliče, aby „opět odměnili těžkou práci“. Neboli, aby nedávali hlasy straně elitáře Camerona. A pro jistotu se na poslední chvíli vydal do okrsků, kde to vypadalo na těsné souboje labouristů a konzervativců, konkrétně v hrabstvích Lancashire a Yorkshire.
Vůdce liberálních demokratů, s nimiž se v uplynulém období musela kvůli nedostatečné většině Cameronova strana dělit o moc, Nick Clegg zase nabízel „stabilitu a slušnost“, jak referovala BBC. Neboli vzkazoval voličům, že právě jeho strana je tu od toho, aby korigovala příliš vyhraněnou politiku labouristů či konzervativců. A vydal se do okrsků, kde liberálním demokratům šlape na paty další z několika „třetích vzadu“ – Skotská národní strana.
Dnešní britské parlamentní volby jsou zamotanější, než mnohé předchozí. Jednak bylo do poslední chvíle otevřené, kdo vyhraje. Preference labouristů a konzervativců byly skoro vyrovnané, což potvrdily i poslední, středeční průzkumy. Podle některých vedla Labour Party, podle jiných toryové, případně byli na roveň. Oběma průzkumy přisuzovaly něco přes 30 procent hlasů.
A pak je tu britský volební systém. Ten je nejen většinový, ale i jednokolový, což může přinést různá překvapení. Úroveň celostátní podpory se totiž obvykle značně liší od procentního zisku křesel. A občas se i stává, že strana s celkovým větším počtem hlasů nakonec obsadí poslaneckým míst méně a skončí v opozici.
Čekání na UKIP
Tento systém obvykle zajišťoval jasnou vládní většinu a zároveň eliminoval menší strany. Tentokrát ale předpovědi zpochybňovaly obě tyto konstanty. Zatímco v minulých volbách si svým úspěchem vymohli koaliční vládnutí právě liberální demokraté, tentokrát se o slovo hlásí ještě skotští nacionalisté a v neposlední řadě i UKIP – zastánci vystoupení Británie z Evropské unie a odpůrci stále méně zvladatelné imigrace na britské ostrovy.
A i když se nedá očekávat zopakování triumfu UKIPu z minulých voleb do Evropského parlamentu – strana Nigela Farage je loni vyhrála, ovšem díky odlišnému volebnímu systému a zúročení unijních témat – není vyloučeno, že se alespoň několika jejich kandidátům podaří Westminster dobýt.
Podobné ambice mají i skotští nacionalisté, před jejichž možnou tichou podporou menšinové labouristické vládě se pokoušeli konzervativci varovat. Úspěch SNP by ovšem mohl znamenat i novou debatou o přerozdělení pravomocí v rámci Spojeného království. A pokud svůj volební úspěch zopakují konzervativci, mělo by dojít ke slíbenému referendu o setrvání v Evropské unii.
Byť je situace v dnešních britských volbách značně ojedinělá, i tentokrát se vytahovaly různé historické paralely. Týdeník The Economist například připomněl situaci z roku 1992, kdy průzkumy dávaly mírný náskok labouristům a očekával se parlament s vyrovnanými silami – aby nakonec triumfovali konzervativci v čele s Johnem Majorem. Anebo naopak 70. léta – zvláště rok 1974 – kdy se po nejasném výsledku musely volby po pár měsících opakovat.
Takže se nedá vyloučit, že volby může rozhodnout i nějaký malicherný detail. Třeba to, když si David Cameron nedokázal vzpomenout, komu že to vlastně ve fotbale fandí – a labouristům dodal munici v jejich oblíbeném poukazování na to, jak je dosavadní premiér odtržený od širokých mas.
