V internetových reakcích na zastavení Pochodu pro život na liberálně levicové straně barikády se to hemžilo odkazy na slavné heslo komunistické poslankyně Dolores Ibárruri: „No pasaran!“
Foto: Agence de presse Meurisse / Wikipedia
1
Chceme, aby zapojení českých firem do dostavby Dukovan bylo co největší, ale musí si to vysoutěžit samy. V rozhovoru pro Echo24 to uvedl náměstek ministra průmy ...
O minulou sobotu zablokovaném Pochodu pro život v Praze se toho už řeklo a napsalo dost. Je dobře, že navzdory původním snahám celou věc přejít jako nepodstatnou šarvátku (např. reportáž ve zprávách na ČT v den pochodu) a díky několika odhodlaným jedincům se z toho stala diskutovaná kauza. Nebudu se zde vracet k podstatě sporu o právo na život od početí (i když je dobře, že to přispělo ke zviditelnění jednoho z nejvíce tabuizovaných témat v české veřejné debatě) ani k podstatě pražské „kauzy“, tedy otázce hranice práva na svobodu projevu. Zablokovaný Pochod pro život může být totiž námětem i k několika obecnějším úvahám.
Tou první je důvěryhodnost státu. Jeho nejdůležitější vlastností je podle Maxe Webera „monopol na donucovací násilí“. Co si máme myslet o státu, který kapituluje před skupinou demonstrantů a není schopen zajistit jiné skupině možnost realizovat jedno ze základních ústavních práv? A ústy příslušných policejních orgánů a samotného ministra vnitra vzkazuje, že jich (blokujících) zkrátka „bylo mnoho“ a že byli „dobře organizováni“… V dnešní nejisté době, kdy se takovéto početné a dobře organizované skupiny destabilizující zemi mohou kdykoli a s jakýmikoli záměry objevit, to člověka úplně neuklidní.
K druhé myšlence musí člověka přivést další citace jednoho z expertů bezpečnostních složek. Pro server Aktuálně.cz uvedl, že se protidemonstrace účastnily velmi různé skupiny z české levicové a progresivní scény, které „se pouze jednou do roka dokážou sjednotit“ – právě proti Pochodu pro život. Člověk by si představoval, že pro levicové radikály a anarchisty budou hlavním nepřítelem globální korporace nebo „pumpa bohatství“, jak ji popisuje americký sociolog Peter Turchin, která způsobuje, že se v posledních dekádách nůžky majetkových rozdílů mezi úzkou vrstvou nejbohatších a zbytkem společnosti rozevírají stále více.
Ale kdepak. Jediné, co dokáže levicové radiály dát dohromady a opravdu rozpálit do běla, je pár starších pánů v kněžském oblečení a maminky s kočárky – ze středních a nižších příjmových vrstev a s naprosto mizivým vlivem na politicko-ekonomickou realitu. Jako kdyby se pražská levice rozhodla, že nám v přímém přenosu dokáže pravdivost teorie formulované v posledních dekádách, a sice že se neoliberálnímu kapitalismu podařilo dostat levicový instinkt vzpoury pod kontrolu právě tím, že mu umožnil neomezeně se vyžívat v kulturních válkách a zároveň nechat stranou dosavadní sociálně-ekonomické pole působnosti levice.
Třetí postřeh pak souvisí už s mediální diskusí, která se kolem pochodu strhla a ve které si nešlo nepovšimnout určité zákonitosti. Zatímco generačně starší zástupci široce pojatého českého liberalismu takřka jedním dechem zdůrazňovali, že jim není Pochod pro život sympatický, ale nepodporují omezování základních práv svobody projevu a shromažďování, velká část mladší (respektive už spíše střední) generace „pražské kavárny“, často propojená s Piráty, Zelenými či Vox, kladla důraz na boj s „vnitřními a vnějšími nepřáteli svobody“, v němž ve jménu „obranyschopnosti“ liberálně demokratického řádu je možné omezovat i základní práva. Tento generační rozdíl, k němuž nemá autor těchto řádků žádná tvrdá data, nicméně byl podle něj v posledních dnech do očí bijící. Dobře ilustruje i vnitřní vývoj dnešního liberalismu směrem od „vymezování hřiště pro pluralitní souboj idejí“ k dogmatickému systému, který sám sebe považuje za bezalternativní a jakýkoliv odklon od ortodoxie je připraven vytlačovat z veřejného prostoru. Mezi středoevropskými liberály, pro které byl formativním zážitkem ještě odpor vůči komunismu, nemůže takovýto přístup nevzbuzovat obavy. Pro jejich mladší kolegy už vzpomínka na minulý režim jako varování nefunguje, respektive vykládají si ji úplně jiným způsobem.
Prozatím jsou tyto násilné snahy vytlačovat jiné názory (a takovým násilným zásahem byla i událost z Prahy z minulé soboty) ještě všelijak ospravedlňovány. Zaprvé tím, že „protidemonstranti reprezentovali většinový názor české společnosti“ (kde je pak ale slavná ochrana menšin, kterou se liberalismus chlubil?), zadruhé nejasným stínem „vnějšího ohrožení“, tedy oblíbeným „reductio ad Putinum“ (dnešní ekvivalent staré redukce „ad Hitlerum“). Nevadí samozřejmě, že údajné vazby jakékoli české pro-life scény na Kreml nikdo nikdy nepotvrdil (tedy s výjimkou několika mistrů a mistryň konspiračních teorií, kteří během pěti minut s pomocí Googlu dokážou, že i Vy, čtenářky a čtenáři, máte nějakou, alespoň nepřímou vazbu na Moskvu). Nebo že Sovětský svaz a později Rusko byly průkopníky neomezeného přístupu k umělému přerušování těhotenství. Počítám, že by na takové pokusy vyvolat u nich kognitivní disonanci reagovali podobně jako nedávno zástupce Mladého pirátstva, který byl v diskusi nad další stalinskou proticírkevní kampaní Pirátské strany upozorněn, že v dobách stalinismu komunisté církev pronásledovali. „Tak alespoň jednu věc dělali komunisté dobře,“ reagoval pohotově na neznámá fakta mladý aktivista.
V internetových reakcích na zastavení Pochodu pro život na liberálně levicové straně barikády se to hemžilo odkazy na slavné heslo komunistické poslankyně Dolores Ibárruri „No pasaran!“ (Neprojdou!) z dob španělské občanské války. Možná by všem následovníkům Ibárruri stálo za to připomenout, že to byl právě kulturní konflikt vyhrocený na maximum, který její zemi do občanské války zatáhl. A na jeho začátku byla mezi jinými neschopnost státu uhlídat v mezích zákona levicové aktivisty, kteří si své revoluční nadšení vybíjeli na jeptiškách, klášterech a sochách světců v kostelích. Ke španělské intenzitě kulturních bojů máme ještě všude v Evropě daleko, nicméně zkušenosti z USA ukazují, že když jednou uvedete do pohybu toxické kyvadlo, zastavuje se dost obtížně. Na účastníky Pochodu pro život řvali levicoví aktivisté: „Vaše děti budou jako my.“ Pokud se podíváme na volební preference nejmladších skupin voličů ve velké části západního světa, uvidíme spíše výraznou podporu pro nejrůznější formy „alt-right“, která je občas vcelku výstižně označována jako „woke-pravice“. Do Česka tento jev ještě nedorazil, ale možná že se účastníkům hrdinné blokády v Kaprově ulici jednou bude po mírumilovných a umírněných protivnících z Pochodu pro život ještě stýskat…
00:02
