Prášky pro Toma Sawyera

KOMENTÁŘ

Prášky pro Toma Sawyera
Téměř dopěli k tomu, že chlapec trpí psychiatrickou poruchou, dvě třetiny by ho medikovaly (antidepresiva, antipsychotika, stabilizátory nálady apod.), menší část doporučila hospitalizaci, prakticky všichni terapii. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Opatrovnice do ordinace přivedla dvanáctiletého sirotka, protože po domácí rozepři mluvil o sebevraždě. Podle opatrovnice pacient vykazuje známky poruch chování, podvádí a vyrušuje ve škole, nerad vykonává domácí práce, mezi dětmi je populární, ale vrstevníky někdy manipuluje. Opatrovnice připouští, že ho během hádky udeřila, on pak utekl a domů se vrátil až v deset večer. Pacient tvrdí, že byl neprávem obviněný z toho, že rozbil cukřenku, a za trest dostal takovou facku, až spadl ze židle. Křičel na tetu, že už by nejradši nebyl na světě, a pak šel k řece, představoval si, jak se v ní utopí, nakonec se uklidnil a šel domů. V ordinaci se projevoval klidně a zorientovaně, bez suicidálních nebo agresivních sklonů.

 

Tuhle kazuistiku rozeslal tým psychiatrických výzkumníků kolem Jana Vevery několika desítkám českých psychiatrů nejmladší generace, kteří začali s praxí v letech 2021–23, spolu s dotazem, jak by popisovaného chlapce diagnostikovali a jaký další postup by doporučili. Téměř dopěli k tomu, že chlapec trpí psychiatrickou poruchou, dvě třetiny by ho medikovaly (antidepresiva, antipsychotika, stabilizátory nálady apod.), menší část doporučila hospitalizaci, prakticky všichni terapii (výsledky studie byly publikovány zde). Jenomže chlapec, o němž je v kazuistice řeč, je Tom Sawyer, hrdina slavné a druhdy velmi čtené knihy amerického klasika Marka Twaina, popsaná příhoda pochází ze třetí kapitoly knihy.

Znamená to, že generace dětských čtenářů se nechaly inspirovat, třeba i obdivovaly postavu, jež by si místo toho spíš zasloužila léčbu a soucit? Podle autorů studie ta ochota mladých lékařů medikovat a v některých případech i hospitalizovat Toma Sawyera vyplývá z celospolečenské tendence pohlížet jako na projevy nemoci na povahové rysy a chování, jež v dřívějších dobách byly považovány možná za nějakou excentricitu, nebo ani to ne, za cosi nevybočujícího z mezí duševního zdraví.

Jistě, k literární postavě se člověk vztahuje jiným způsobem než k někomu, koho má skutečně před sebou, třeba v ordinaci, ale i tak. Výsledky experimentu, zdá se, tezi autorů dokládají. V posledních desetiletích se ve veřejné debatě klade důraz na destigmatizaci duševních potíží, na to, aby se o nich lidé nebáli mluvit – to je určitě prospěšné. A stejně tak nemá význam idealizovat si zlaté staré časy, kdy byli všichni tak nějak od přírody duševně odolnější a vůbec zdravější. Ta tendence rozšiřovat pole medicíny, pohlížet na další a další lidské projevy jako na důvody pro léčebnou intervenci má ale taky nějakou stinnou stránku. Mimo jiné vede k tomu, že lidé, na jejichž vlastnosti zdravotnický systém nalepí nějakou diagnózu, pak mohou změnit své vnímání sebe sama. Jestliže bude medicína klasifikovat čím dál širší škálu lidského chování jako chorobné, nutně to povede k otázce, co to vlastně je duševní zdraví, jaký je zdravý člověk. Odpověď na ni se tímhle způsobem sune k jakési vyprázděnosti.

Mladí lékaři, které výzkumný tým vystavil svému „chytáku“, v obdržené kazuistice těžko mohli poznat Toma Sawyera, troufám si odhadnout, že velká část z nich Twainovu knihu nečetla. Vůbec to nemyslím jako soud nad jejich vzdělaností a kulturním rozhledem – svět se prostě mění. Čtení té studie mi ale připomnělo nejenom Toma Sawyera (od Twaina jsem už jako dítě měl radši dobrodružství Huckleberryho Finna) a další hrdiny, kteří v časech dětství formovali můj pohled na svět. Nemálo z nich byli – dnešní terminologií řečeno – dost problematičtí mladí muži, v něčem možná až asociální. Neřekl bych ale, že mě nějak poškodili, naopak. Ano, pochytil jsem od nich značnou skepsi vůči škole jako instituci (či mě v ní spíš utvrzovali), která mě ale taky ušetřila mnohých zklamání. Možná jsem toho od nich měl pochytit ještě víc. Jestli je dnes čeká hospitalizace na psychiatrii, budu je tam chodit navštěvovat.

×

Podobné články