„Írán musel zavést kvóty pro muže. Ženy jsou vzdělanější“

„Jak je možné být Peršanem?“ ptá se Charles de Montesquieu v Perských listech (1721). O více jak tři století později si tuto otázku klade i íránský filozof Ramin Jahanbegloo. V knize The Idea of Persia (Idea Persie, 2025) zkoumá, jak na pozadí tří kulturních vrstev, jež prostupují íránskými dějinami – perského dědictví, islámu a modernity –, uvažovat o možnostech svobodné společnosti. Ramin Jahanbegloo však není pouze teoretik. V devadesátých a nultých letech zakládal v Íránu hustou intelektuální síť, prostřednictvím níž do země zval přední světové myslitele. Mladé Íránce vedl k přesvědčení, že demokracie není jen politickým zřízením, ale způsobem života založeným na kultivaci mírnosti.

V roce 2006 byl uvězněn a kvůli svému zájmu o československé dějiny obviněn z plánování „íránské sametové revoluce“. Hovoříme s ním na pozadí protivládních protestů, během nichž režim hermeticky uzavřel zemi, vypnul internet a především zabil jistě tisíce, podle lidskoprávních organizací možná i desetitisíce lidí, včetně dětí.

V knize Idea Persie poznamenáváte, že Íránci nesní ani tak o demokracii, jako spíše o konci současného režimu a návratu k normálnímu životu. Zároveň však v posledních letech sledujeme stále intenzivnější vlny protestů, které se západnímu pozorovateli mohou jevit jako volání po demokracii. Je tento západní pohled mylný?

Íránské dějiny utváří zásadní rozpor. Dlouhá léta se zabývám německým filozofem Hegelem, který měl přinejmenším v jednom ohledu hluboký postřeh: Peršané byli prvním historickým národem, avšak na rozdíl od Řeků – zejména Athéňanů – si nikdy plně neosvojili smysl pro politickou svobodu. Jsou historicky uvědomělí, ale jen zřídka politickými aktéry v plném slova smyslu – i proto v íránské tradici často dominovala mystika a poezie nad politikou. Politický život byl navíc po staletí podřízen posvátné autoritě, ať už šlo o krále, ajatolláha, či kult mučednictví. Proto tvrdím, že Íránci nesní o demokracii. Ale také je pravda, že za posledních dvacet až třicet let vyrostla generace, která usiluje o občanské svobody a společenskou změnu.

Mnozí – a jistě nejen na Západě – obdivují hnutí Woman, Life, Freedom, které požaduje konec autoritářské vlády.

Právem, je to mimořádně působivé. Hnutí organizují především ženy – velmi mladé ženy, často dospívající dívky. Nazývám je Antigonami. Podobně jako Sofoklova hrdinka zpochybňují symbolické základy íránské společnosti i tamní formy autority. Jejich gesto však zůstává především gestem odmítnutí: je nesmírně silné a odvážné, o tom není pochyb, ale zatím postrádá jasně formulovaný politický projekt, který by překračoval sám akt vzpoury.

Překvapilo mě, že 70 procent vysokoškolských studentů v Íránu tvoří ženy. Je to stejný poměr jako v západních zemích.

Právě v tom se Írán výrazně liší od Afghánistánu či Turecka. Íránské ženy – většinou vzdělané a pocházející ze střední, ale i dělnické třídy – po desetiletí bojovaly za viditelnost, uznání a autonomii. Jejich hlavní strategií bylo vzdělání. Výsledky jsou dechberoucí: vyrostly celé generace spisovatelek, filmařek, politických aktivistek, dokonce nositelek Nobelovy ceny. Není to nic nového. Ženy vyšly do ulic téměř okamžitě po islámské revoluci v roce 1979. Protestovaly proti povinnému hidžábu i vytlačování z veřejného života. Napadali je nejen islamisté, ale také marxisté a liberálové, kteří tehdy považovali boj za ženská práva za příliš buržoazní či druhořadý. Tyto ženy si však trvaly na svém. Uvědomily si, že jim nezbývá než bojovat za svobodu i za vlastní ženskost současně. Na konci osmdesátých let a v devadesátých letech tak vytvořily silnou občanskou základnu a od té doby hrají rozhodující roli v každém významném hnutí za změnu v Íránu.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.