Modrá krev: ušlechtilostí proti hrubosti

KOMENTÁŘ

Modrá krev: ušlechtilostí proti hrubosti
Česká televize začala hned na začátku roku vysílat čtvrtou řadu populárního dokumentárního, nekonfliktního, vlastně chlácholivého seriálu Modrá krev. Novinka má všechno, co měly série předešlé, ale změnil se kontext, do něhož seriál vstupuje. Foto: Česká televize, Mikuláš Křepelka
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Česká televize začala hned na začátku roku vysílat čtvrtou řadu populárního dokumentárního, nekonfliktního, vlastně chlácholivého seriálu Modrá krev. Novinka má všechno, co měly série předešlé, ale změnil se kontext, do něhož seriál vstupuje. Přestože v televizi toužíme po noblese a ušlechtilosti, jsme jimi omámeni, obecně české mezilidské vztahy od uvedení první série výrazně zhrubly. Prožili jsme si covid, duše nám požírá blízká válka, takže společnost je cyničtější, nevděčnější, možná proto vnímá návrat populární série jako antibiotikum.

 

Proto toho, kdo se nezajímal o vývoj novinky, bylo její ohlášení překvapení, protože při uvedení třetí řady před dvěma lety tvůrci prohlašovali, že už jde o sérii poslední. Mimo jiné proto, že docházejí rody, které by bylo vhod představit. Jenže popularita díla a záliba diváků v něm si žádala se k němu vrátit a vymyslet nové cesty. Výsledky se dostavily: oba doposud odvysílané díly o rodinách Harrachů a Thunů, tedy první epizody v historii seriálu, které se věnují rodinám, jež v Česku po vyhnání po roce 1948 vůbec nezůstaly žít, nemají tu majetky a zapomněly česky, ale nezapomněly přitom na své české kořeny, se staly nejsledovanějšími pořady nejen domovské ČT2, ale v tu chvíli vůbec mezi všemi českými televizními stanicemi.

Vracím se k tomuto aristokratickému fenoménu v Echu pravidelně, jsem jím stržen. Při vysílání první řady v roce 2017 jsem pořídil rozhovor s průvodcem pořadu (hrabětem) Františkem Kinským, před dvěma lety jsem připojil salon, v němž vystoupili dva účinkující (hrabě Tomáš Czernin a baronesa Kateřina Daczická z Heslowa) i režisérka seriálu Alena Činčerová. A neodpustil jsem si jeden komentář. Přesto mám stále potřebu se k tématu vracet. Patrně proto, že lidé, které Modrá krev představuje, jsou nesmírně inspirativní. Často si po komunistickém puči prošli velkým ponížením a chudobou, přesto na své osudy nežehrají.

Copak lze v nových dílech zůstat netečný k vyprávění výtvarnice Marie Birchler-Suchánkové, jež náleží do rodu Thunů a jež na svět přišla náhodou, protože komunisté tři týdny před tím, než její matka složila slib jeptišky, zrušili klášter, v němž se na klauzuru připravovala? A to byl jenom začátek nevšedního příběhu plného naprosté chudoby a trapných ústrků v údajně beztřídní společnosti, která si samozřejmě na třídy naopak výrazně potrpěla. Zdejší dědictví Thunů má přitom každý z nás doslova na talíři. Stejně tak si lze snadno přiťuknout dědictvím Harrachů. Každá epizoda připomene, kdo založil špitály, kdo divadla, muzea, firmy, školy...

V rozhovoru pro Český rozhlas prohlásil František Kinský, že k dosavadním výsledkům seriálu patří nový vztah lidu k jeho aristokracii. Už prý na ni není zahlíženo, už prý je vnímána jako rovnocenní lidé se svými starostmi, radostmi, lidé pracovití, kteří se nezištně dělí o svůj příbytek s veřejností. Ta oceňuje obyčejnost, ale zároveň je patrně přitahována vkusem, noblesou, které se běžně ve vychování již nedostává, protože mravy se oproti dřívějšku rozvolnily (což není z mé strany lamentování, je to konstatování skutečnosti).

Podstatné přitom ale je, jak se mění kontext, do něhož Modrá krev za uplynulých devět let opakovaně vstupuje. Už nepředstavuje fenomenální zjevení, nýbrž pokojné ubezpečení, že v rozechvělém světě je někde pořád něco při starém. Napřesrok osmdesátiletý František Kinský vypadá pořád stejně sošně, pevně, energicky, zdá se nesmrtelný, i když už trochu kulhá. Zároveň ovšem pořadem údajně zušlechťující se společnost zjevně zhrubla a móresy, jimiž se v současnosti běžně častujeme, nebývaly před devíti roky zvykem (připomeňme si, jak nevybíravě se společnost chovala k vládě Petra Fialy – přestože lid z principu nesouhlasí s žádnou vládou, míra sprostoty, která se valila na tu předešlou, byla hnusné novum).

Kéž tedy nová série známého a oblíbeného pořadu přinese alespoň dočasnou úlevu a uvědomění si, že nad dějinami je potřeba mít nadhled. Samozřejmě že rodinám, které znají své příbuzné osm set let dozadu, se to daří jednodušeji. Ale tohle je právě to, co se od nich můžeme jednoduše učit i my ostatní.

 

×

Podobné články