Starý gardista v knížecích službách

FOTOBLOG

Starý gardista v knížecích službách
Z podzimních mlh vystupovala silueta štýrského městečka Murau, které je položeno do táhlého údolí vyhloubeného řekou Murou. Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Minule jsem psal, že zakladatelem hradu, nikoli tedy ještě zámku, Murau byl ve 13. století rytíř Ulrich von Liechtenstein, což ovšem nebyl jen tak nějaký feudál, ale pod počeštěným jménem Oldřich z Liechtensteinu jej najdeme i v českých přehledech středověké kultury, kapitola minnesängerská poezie. Byl to tedy básník, minnesänger čili pěvec lásky, ale také, dnes by se řeklo, performer. Tak se třeba převlékal za krále Artuše a spolu se svými družiníky předváděl obléhání Vídeňského Nového Města, přičemž početnému davu zájemců předváděl vybrané scény ze života rytířů kulatého stolu.

Podobně zajímavé mohlo být jeho vystoupení na turnaji ve Valticích v roce 1227 v převleku za Venuši (tedy možná středověká verze drag queen), v němž se utkal s pověstným zápasníkem Siegfridem Sirotkem ze Sirotčího hradu: ten najdeme v podobě zříceniny na jižní Moravě. Čili nepochybně zajímavý člověk.

 

Pak plynula v Murau století, a jak jsem minule psal, štýrská větev Liechtensteinů, toho obzvlášť důležitého rodu, jemuž jsme sebrali po roce 1945 moravské majetky, vymřela. Dědičkou se stala hraběnka Anna Neumannová z Wasserleonburgu, vdova po posledním murauském Liechtensteinovi. To bylo na začátku 17. století, kdy se v Murau objevuje první Schwarzenberg, dávný a vzdálený předek našeho knížete Karla ze Schwarzenbergu. Jmenoval se Jiří Ludvík a vzal si roku 1617 o padesát let starší majitelku zámku. Ta, když „pocítila, zjistila a zpozorovala jeho zvláštní velikou lásku a věrnou příchylnost, kterou k ní chová jako syn ke své nejdražší matce, a nemajíc nejmenších pochybností o jejím dalším trvání“, dala 20. října 1617 připsat panství Murau svému milovanému mladistvému choti. Zemřela v roce 1624, to jí bylo osmdesát sedm. Dojemný příběh…

Jiří Ludvík pak dal hrad pozdně renesančně či raně barokně (pravděpodobně se tím moc nezabývali) přestavět a v této podobě existuje dosud. Tu hezkou formulaci, pravděpodobně citaci z nějaké dobové kroniky, o závěti šťastné nevěsty opisuju z knihy její následnice, tady současné vlastnice zámku a panství, kněžny Therese Schwarzenbergové. Ta kniha se jmenuje Má cesta zpátky do života a paní kněžna v ní popisuje, jak se po pádu na lyžích na konci roku 1992 znovu naučila chodit, pohybovat rukama a nohama. To se jí přihodilo nedaleko odtud, na svahu sjezdovky Kornock v pohoří Turracher Höhe. S rozdrcenou míchou ji vrtulník přepravil do Klagenfurtu, kde jí páteř zafixovali, v nemocnici v St. Gallenu se dověděla, že zůstane ochrnutá na všechny čtyři končetiny, kvadruplegie se tomu říká. Tehdy sice knížecí pár žil už několik let životem odděleným, kníže byl v Praze, kněžna s malým synem Karlem Filipem po boku průmyslníka Thomase Prinzhorna, ale Murau jí přirozeně „přijal do své náruče“, jak stojí na začátku kapitoly „Murau, léto 1993“ z oné knihy. To bylo poté, co měla za sebou začátek rehabilitace ve speciální nemocnici v Houstonu, kdy se kněžně podařilo udělat první usilovné krůčky, ale především získala odhodlání se nepoddat. Místem toho urputného zápasu o návrat do života byl Murau, ke kterému má kněžna, jak v té knize píše, obzvlášť blízký vztah. „Sněhobílý a zářivý zámek se vypíná uprostřed líbezné krajiny v údolí na horním toku řeky Mury jako perla uložená v misce mušle“: lépe bych to nenapsal. A taky píše, že Kari, tedy její muž Karel, měl původně na zámku „jen skromný staromládenecký byt, kam jsme se po sňatku (to bylo v roce 1967) nastěhovali, ale už brzy před námi vyvstala otázka, kde si zařídit nějaké pořádné hnízdo“.

Tím hnízdem byl byt ve druhém poschodí, kam ji vynášeli na vozíku, stejně jako v posledním roce vynášeli knížete. V tom druhém poschodí jsem v místnosti pro hosty bydlel na zámku i já, který jsem zatím ty schody zdolával po svých. Chodby jsou tam jako nějakými větvemi vystlány parožími trefených kusů ze všech míst schwarzenberského panství, vždy je tam pečlivě popsán den skolení, místo a iniciála střelce, nejčastěji JS, tedy nejspíš mladý pan Johann Nepomuk Schwarzenberg. Ale jsou tam i trofeje se značkou KS. Paroháči nejsou ovšem jediným druhem na chodbách zastoupeným: pozornosti nemůže uniknout medvěd a vlci, rovněž rys a divoké kočky. Zajímavým případem je hlava kozoroha, tvora dost pekelnicky působícího, jenž i posmrtně a dekapitován vydával silný zápach kozloviny. Když mě Claudie a Christian, o nich jsem psal minule, seznamovali se zajímavostmi zámku, přivedli mě ke kozlovi a donutili mě, abych mu pohladil vousy a pak si k těm prstům přičichnul. S jistým zaváháním jsem tak učinil a vůně kozloviny byla vzpomínkou na Murau, jež se mě držela ještě několik dní po návratu.

Ovšem trofeje a vycpaniny nejsou zdaleka jedinou kuriozitou zámku Murau. Jeho veřejnosti přístupná část zahrnuje pozoruhodný Kočičí sál, v němž sice nežijí kočky, ale na obrazech jich je tam namalováno asi padesát, a to v různých lidských situacích, takže tam tančí, pochodují, dobývají jakousi pevnost, střílejí po sobě, jiné zas hrají karty nebo sedí u stolu a hodují. Obzvlášť zajímavá je kočka s brýlemi, jež provádí klystýr jiné kočce. Jsou to manýristické obrazy asi z poloviny 18. století, autor neznámý, provenience také, snad pocházejí z jakéhosi štýrského hradu Katsch, tedy cosi jako kočka, jenž je ovšem už od 13. století zříceninou, čímž je to záhadnější. Původ neznala ani průvodkyně, jež mi byla určena a která s velkou péčí mě prováděla po zámku a já musel krotit své sklony ji poučovat a sám podávat výklad složitostí schwarzenberské historie. Ale ne všechno jsem znal, to musím sebekriticky přiznat. Tak třeba překvapeně jsem stanul před dvěma obřími obrazy s loveckými scénami, na jednom se zakusuje psí smečka do statného paroháče, jenž se zmítá v bojové křeči, na druhém vidíme naježený pár rysů, na nějž dotírají drzí čoklové. Jsou to velkolepé obrazy, které pro knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu, to je ten, co ho v Brandýse na lovu trefil císař Karel VI., namaloval na začátku 18. století Angličan George Hamilton, specialista na takové výjevy, a které v počtu deseti zdobily sály zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. V předtuše věcí příštích je kníže Adam ze Schwarzenbergu v roce 1939 dal poslat do bezpečné Kanady, odkud se vrátily po válce zpět do Evropy, ale už nikoli do jižních Čechy, ale sem do Štýrska, takže se nestaly kořistí lex Schwarzenberg, jímž by je schramstl hamižný stát československý. A podobný osud čekal i cyklus tapiserií, které si roku 1661 přivezl z Bruselu na Hlubokou hrabě Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu, což byl onen první Schwarzenberg, který se usadil v Čechách. Předcházela tomu diplomatická kariéra v Bruselu, tedy vlastně nic nového. A tehdy se z bohatého Bruselu vozily gobelíny čili tapiserie, což byl exkluzivní artikl té doby. Je jich šest, předlohou byly obrazy P. P. Rubense a představují činy a smrt udatného Publia Decia Muse, jenž v čele římských vojsk čelí úskočným Samnitům, a když se ve věšteckém snu doví, že vítězství bude vykoupeno smrtí vojevůdce, následuje příkazy bohů a vrhá se odhodlaně do své poslední bitvy. Tapiserie zdobily do roku 1938 sály na Hluboké, pak se přes jižní Afriku dostaly sem do Murau. Myslím, že se tady o ně starají dobře, i když Hluboká je holt Hluboká.

A v jedné místnosti toho zámeckého malého muzea stojí figuríny schwarzenberských hajných, porybných a účetních, všechny mají starosvětské kníry a znak na čepici, ale nejlépe se tam vyjímá figurína příslušníka knížecí gardy, chlapa jako hora, jenž v bílém kabátci a s vysokou granátnickou čepicí drží stráž v jedné komnatě. Schwarzenberská garda byla zřízena v roce 1704, nikdy nepřesáhla počet pár desítek mužů, vždy měla spíš reprezentativní a jaksi divadelní roli. Ale hlásili se do ní muži vždy velmi ochotně a byla velká čest být do ní vybrán. Ještě v roce 1928 jich na Krumlově bylo dvacet osm. Po válce samozřejmě zanikla. U nás. Tady je ji při zvláštních příležitostech pořád vidět. Třeba při pohřbech členů rodu.

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články