„Naše mysl si umí vytvářet vlastní léky“. Profesor Pavel Kolář ve speciálu 30 rozhovorů
SPECIÁL 30 ROZHOVORŮ
Když neoživíme duchovní stránku, budeme tváří v tvář bolesti bezmocní. Jak bezbranná je kultura chudá na péči o duchovnost, ostatně dosvědčily i pandemické roky. Ty fyzioterapeut Pavel Kolář považuje za názornou ilustraci noceba, tedy očekávání nikoli – jako v případě placeba – dobrého, ale zlého. Katastrofické nastavení se odrazilo na zvýšené bolestivosti duše, rozjely se však i problémy s bolestí chronickou. Nad jeho novou knihou Labyrint bolesti a jak se v něm neztratit jsme se bavili i o tom, proč je smíření s vlastními mezemi občas náročnější než boj s nepřízní osudu.
Německo-korejský filozof Byung-Chul Han má za to, že žijeme v paliativní společnosti, čímž míní společnost, která usiluje o tišení bolesti více, než by měla. Tragickým důsledkem bývají závislosti na opioidech. Nejlepší ilustrací jsou Spojené státy, které čelí opioidní epidemii. Od devadesátých let zemřelo na předávkování opioidy na milion Američanů; často je v této souvislosti zmiňovaný lék OxyContin. Souhlasíte s tím, že žijeme ve společnosti s nízkým prahem bolesti?
V zásadě ano, ale Američané se potýkají s trochu jiným problémem než my. V pozadí této krize je fentanyl, což je anestetikum, které se dostává k lidem přes hranice z Mexika. Jde o levný syntetický lék, k němuž se navíc přimíchávají hypnotika.
Což vytváří příjemný efekt…
Ano, ten lék působí analgeticky, je velmi účinný, ale má i hypnotickou složku. Závislost proto vzniká hned.
Hned?
Již po první nebo druhé dávce. Když lidé látku užívají déle, mění se v zombíky, které vidíte v ulicích amerických měst nebo v médiích. Problém je to obrovský. V Americe umírá více lidí na opioidy než při autonehodách.
Obtíž je, jestli správně chápu, dvojí – jednak černý trh, jednak to, že se opioidy tolik předepisovaly, případně stále předepisují. Ale u nás tento problém ve stejné míře nemáme.
Přinejmenším ne srovnatelný. Ale tím se dostáváme k tomu, co jste zmínila v souvislosti s pojmem paliativní společnost. Ve Spojených státech tlumí lékaři bolest skutečně nadměrně a v nějakém ohledu se jim to daří. Jak jsem říkal, účinnost je vysoká, důsledky zneužití závažné.
Když tu ty možnosti jsou, může se jevit jako až iracionální, třeba i nelidské, k léku nesáhnout. Jeden ani nemusí hned myslet na závažná onemocnění nebo chronické bolesti, ale na každodenní potíže. Zvláště ženy mívají u sebe léky na bolest vždy. Nejsem výjimka. Měli bychom se učit být zdrženlivější?
Jednoznačně, ale také bychom si měli říct, o jaké bolesti mluvíme. Není jen bolest fyzická, ale i duševní. Nadužívána jsou i psychofarmaka. Když se podívám na anamnézu svých pacientů, zaráží mě, kolik lidí bere psychofarmaka, kolik různé tišící léky. Pacienti si je mnohdy indikují i sami. Nezřídkakdy se lékem nahrazuje práce s bolestí.
Co míníte prací s bolestí?
Pro začátek musíme pochopit, co je příčina bolesti. Její původ může být i sociální. Zrovna dnes jsem v rozhovoru s jednou pacientkou užil pojem „sociální bolest“. Člověk trpí, často i fyzickou bolestí, když třeba není dostatečně začleněný do společnosti, mohl přijít o práci nebo se mu nedaří navazovat vztahy. Není vůbec výjimečné, že se tyto potíže projevují fyzickou bolestí. Jenže když se na to odpoví farmakologicky, ať psychofarmaky, nebo analgetikem, neřešíte podstatu, jen pacientovi nabídnete jakousi úlevu, ne však dostatečnou, aby vedl kvalitní život.
