Ženy chybí v dějinách umění. Cítí křivdu? Salon se smetánkou českého malířství

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá.

Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně. Jsou tam díla, která od 14. století do roku 1900 vytvořily ženy… Jde tedy o pohlavní výběr, který v evropském umění prakticky až do moderní doby znamenal, že ženy byly až na výjimky z umění vyloučeny. Ty výjimky jsou právě tématem výstavy: vlastně první umělkyně se v českých zemích objevují až ve druhé polovině 19. století (na výstavě např. Louisa Berková, Charlotte Piepenhagenová, Amalie Mánesová, Josefina Mařáková, Zdenka Braunerová…). Čili existuje něco jako „syndrom ženské dějinné nepřítomnosti“, který se projevoval nejrůznějším způsobem, třeba v politice či ve vojenství (tam bychom to asi vysvětlili snadno), ale také ve vědě… a v umění. Dějiny umění jsou opravdu až na výjimky dějinami mužů. Protože jsem nemohl být ženou, tak mi vždy vrtalo hlavou, jak se asi ženy cítí, když dějiny umění jsou skoro bez nich. Cítí se diskriminovány? Cítí křivdu? Nespravedlnost? Anebo je jim to jedno, chápou to a takový Michelangelo nebo Rembrandt je zajímá, nebo nezajímá úplně stejně, jako zajímá mě, bez ohledu na to, byl-li to muž, či žena.

Na to se vás chci zeptat: Jsou pro vás dějiny umění projevem nadvlády mužů? Musely jste se s tím jako umělkyně vyrovnávat?

Ženatá: Samozřejmě že si to žena uvědomuje. Když jsem studovala, tak jsem velmi část slýchala: To je takové ženské malování… A myslelo se tím něco, co nemá skutečnou hodnotu. Myslím, že to dneska už tak neplatí, ale tenkrát to bylo zcela běžné.

Neborová: Já jsem se s tím termínem setkala poměrně nedávno, takže takové hodnocení stále existuje.

A co má být špatného na ženském malování?

Lomová: Myslí se tím, že je to takové rozkošné, titěrné… Ženy, když už by měly malovat, by se měly zabývat malováním květinek, zvířátek, portréty dětí. A taky to dělaly. Zobrazovaly domácí život, rodinnou idylu. Něco, co není nebezpečné. Muži asi nechtěli, abychom se pouštěly do něčeho, co by je pak mohlo ohrozit.

Štenclová: Bylo to takové lepší vyšívání…

Bornová: Já jsem chodila na Akademii v osmdesátých letech, tam naprosto převažovali muži a ti tam také všechno táhli. Když jsme s Kateřinou Štenclovou začínali v Konfrontacích (neoficiální výstavy pořádané studenty AVU v druhé polovině 80. let – pozn. red.), tak tam bylo pár holek. Když se někdo zabývá generací 80. let, tak zjistí, že až na výjimky skoro všechny holky zmizely…

Kam zmizely?

Štenclová: Vdaly se, některé emigrovaly, přestaly malovat. Já jsem byla v ročníku sama, ještě s jednou Ruskou, která se vdala za Kypřana a zmizela. Jinak ještě v osmdesátých letech skoro žádné holky na Akademii nebyly. To potvrzuju.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.