Socialismus nefungoval, ale ještě to šlo. S historikem Sukem o „zlatých šedesátých“

Historik Jiří Suk napsal už před dvaceti lety dosud nejlepší knihu o roce 1989: Labyrintem revoluce, pak další skvělé knihy o moderních českých dějinách a nyní pro osmnáctý díl „paseckých“ Velkých dějin zemí Koruny české tisícistránkovou fresku o letech 1956 až 1967. Nejde v ní ani tak o popis dějů, ale o rentgenový pohled do nitra tehdejší společnosti, s níž jsme přitom spojeni víc, než si běžně připouštíme. V dobrém i ve zlém. Jde o rozhovor dvou vrstevníků, kteří vzpomínají na něco, u čeho sice nebyli, ale jako by ano.

Byl to totalitní stát, ale teror už víceméně ustal. Životní úroveň sice nebyla vysoká, spíš byla nízká, ale stabilizovala se s nadějí, že může být lépe. Obyvatelstvo sice už nejásalo, ale už se to po něm ani moc nechtělo. Místo budování se zaměřilo na adaptaci, v čemž mu režim moc nebránil. Socialismus sice moc nefungoval, ale mohl se pořád ještě vylepšovat, v což hodně lidí věřilo. A zároveň v zavrženém kapitalismu nevidělo alternativu, což byl možná ještě silnější pocit a důvod podmíněné loajality k novému řádu i neřádu. Bylo to i tím, že se ještě věřilo v pokrok, tedy že lidstvo kráčí dobrým směrem a že jednou se snad i sjednotí do jednoho planetárního celku a vydá se na cestu do vesmíru. Byla to šedesátá léta, která začala vlastně už v roce 1956. U nás skončila v srpnu 1968.

A moje otázka je: Nebylo těch deset let 1956 až 1968 vlastně nejlepší dekádou v československých poválečných dějinách?

Asi jsem příliš historik na to, abych se ztotožnil s jednou tezí – a je mi jasné, že ty to ani tak nemyslíš. Takže opravdu nemůžu prohlásit o nějakém období, že bylo nejlepší. Ani o tomhle, které ale asi nebylo nejhorší – když bychom to porovnali s tím, co bylo předtím i potom. Vždycky ale platí, že co je pro někoho dobré, může být zase pro někoho jiného špatné, a tak to bylo i tehdy.

Dobře, ale i jako historik jsi k těm letům nějaký citový vztah mohl mít.

To ano. Já jsem ročník 1966, narodil jsem se tedy do nich, ale sám je vědomě neprožil. Moji rodiče ale ano, takže jsem je prožíval skrz ně. Žili tou atmosférou, nějak se oblékali, nějak se bavili, chodili tančit, do kina… Byl s tím spojený nějaký styl, ale třeba i pochutiny, vůně, barvy… To přece známe. A je fakt, že šedesátá léta v tomto ohledu byla velmi silná, a to celosvětově, u nás specifickým způsobem. Jenom kolik toho silného a zajímavého vzniklo v kultuře, ve filmu asi především.

Zlatá šedesátá…

Ano, zlatá šedesátá… Ono to bylo vykoupené tvrdým bojem s nomenklaturou, úřady, cenzurou. Svým způsobem to ale ty umělce, filmaře, literáty a tak dál, naplňovalo. Oni měli svůj prostor jasně vymezený: musím vybojovat tenhle film, když vybojuju, mám šanci, že bude kvalitní, protože mě netíží komerční a ani už ideologické bariéry, které se dají posouvat. To byla motivující situace a není divu, že tehdy vzniklo tolik dobrých děl. A na komunální lidové úrovni se tvořivost vybíjela například v zajišťování lepšího bydla pomocí melouchů. Kreativita, kam se podíváš.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.