Toulouse, město napudrovaného býka

FOTOBLOG

Toulouse, město napudrovaného býka
Na cestu do Toulouse jsem se připravoval četbou odborné literatury. Tak jsem se dočetl, že „město Toulouse je veskrze prolhané a záludné..., píše Jiří Peňás. Foto: Jiří Peňás
5
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Na cestu do Toulouse jsem se připravoval četbou odborné literatury. Tak jsem se dočetl, že „město Toulouse je veskrze prolhané a záludné, od prvopočátku svého založení, jak se tvrdí, bylo zřídka, či snad nikdy nebylo, prosto morové rány kacířství a prokleté nákazy, této kacířské zkaženosti, která přechází z otce na syna a rozlévá jed pověr a zkaženosti“. To znělo jako dobré doporučení, potíž byla snad jen v tom, že pocházelo ze začátku 13. století. Název onoho bedekru je Albigenská historie a sepsal ji latinsky kolem roku 1218 cisterciácký mnich Petr z kláštera ve Vaux-en-Cernay, účastník a kronikář křižácké výpravy proti albigenským, těm svérázným heretikům, jejichž centrem bylo toto nádherné jihofrancouzské město.

Za osm století se leccos změnilo, takže aktuálnost tohoto průvodce nebude vysoká. Nicméně pokud je zkaženost spojena s hodnotami příjemného bytí, kultivované zahálky a schopnostmi savoir vivre, tedy jak si užívat krás života a kochat se rafinovanostmi vyspělé městské civilizace, pak ano, pak se mi opravdu Toulouse jevilo jako ideálně zkažené.

 

Zkažené, rozkošnické, hédonistické, takže ideální oběť nějaké další výpravy, nejspíš nyní z jiné strany, neboť fanatiků je vždycky dost a vždy je také dost těch, kteří jim otvírají dveře. Já totiž, když se ocitnu, není to zas tak často, ve Francii, v té sladké zemi, tak po celou dobu trnu, jak dlouho ta nádhera a sladkost ještě vydrží, jak dlouho se ta životu a jeho krásám, jemnostem i složitostem vstřícná civilizace udrží aspoň v té podobě, v jaké ji lze stále ještě nalézt. Myslím si totiž, že nejcennější nejen na Francii, ale na celé Evropě je její rozmanitost a pestrost, ale ta má původ a kořeny vždy lokální a historické, vždy je ta mnohost spojena s nějakou místní silou a tradicí, vždy je založena a uchovávána v genech generací vytvářených na místě a po staletí, tady na evropském západě po tisíciletí, udržovaných, kultivovaných, obohacovaných, ale vždy nějak originálních, původních, nepřivezených, ale vrostlých a vyrostlých z dané půdy. Tím spíš z půdy tak speciální, jako je ta francouzská.