České léto v Krkonoších. Černý důl je takový malý Twin Peaks, říká malíř Ondřej Mestek

„České léto je víc, než jen vedro a louže.“ Krkonoše, lyžaři, dřevorubci, horské útulny, áčkové boudy a příběhy běžkařů z 30. let. V obrazech Ondřeje Mesteka se mísí realita s historií, melancholie s ironií, dětské tábory s horským sněhem a tuzemské hory s Lynchovskými fabrikami. Mestek má výrazný a snadno rozpoznatelný rukopis. Upozornil na sebe především sérií České hory a České léto. Mezi jeho náměty patří horské hřebeny, turistické značky, ale i šlapadla a letní kaluže. „Některé věci musí uzrát. A někdy k nim člověk dojde zpátky přes vlastní dítě,“ říká v rozhovoru s deníkem Echo24.

Ondřeji, sedíme ve vašem ateliéru ve Spálené ulici v centru Prahy. Tenhle prostor má silný příběh, že?

Jo, je to fascinující místo. Býval tu totiž ateliér Otto Gutfreunda, jednoho z největších českých sochařů. Žil a tvořil tady až do své smrti. Podle toho, co vím, si šel zaplavat a už se nevrátil – asi selhání srdce. Přitom ten prostor má velmi silnou energii. Jeden kurátor se mě ptal, jestli tu nemám schovaného poltergeista (smích - pozn. red.). Já myslím, že ne. Spíš si myslím, že jsme s Ottou kámoši.

Vy sice máte chatu na Křivoklátsku, ale vaše obrazy jsou plné Krkonoš...

To má asi kořeny v dětství. Jezdili jsme tam s rodiči odmala – ještě jako mimino mě tahali na lyže do Pece pod Sněžkou, Špindlerova Mlýna nebo Černého dolu. Byla to vždycky velká parta přátel. Třeba pět šest rodin i s dětmi. Táta a máma byli hodně sportovní, takže mě k horám vedli úplně přirozeně. Kromě Krkonoš jsme jezdili i na Šumavu a do Jizerek. Potom jsme jezdili i do rakouských nebo švýcarských Alp. Ale ty Krkonoše ve mě prostě nějak zakořenily.

Jako krkonošský rodák se musím zeptat. Proč právě tyto hory?

Jsou to naše nejvyšší hory a jsou starší než Alpy. Mají v sobě něco skandinávského a zároveň starosvětského. Jsou to takové babičky mezi horami. Líbí se mi ty boudy, horské hospodářství, to nefalšované české „boudaření“, jak tomu říkáme. A hlavně – ten zážitek, kdy stoupáš z údolí na vrchol a máš cíl. Ten kraj má duši, vypadá jako kulisa ze starého filmu. To mě fascinuje. Nejsem úplně klasický turista, spíš si to užívám v klidu, často i s malířským pohledem. V zimě samozřejmě lyžuji, hlavně když jsem se synem Viktorem – bydlí kousek od Krkonoš.

To vypadá, že tam trávíte hodně času. Skoro více než v Praze...

Jsem tam skoro pořád. Mám takový trojúhelník Praha, Křivoklátsko a Krkonoše. Furt jsem někde na cestě. Nejvíc jsem si ale oblíbil Černý Důl. To je moje srdcovka. Našel jsem si tam i spoustu přátel. Je to takový malý Twin Peaks – pila, pár boud, spousta lesa. Nejezdím tam do hotelu, ale za lidmi, kteří tam žijí už dlouho a mají tam takový malý penzion.

Změnil se nějak váš pohled na Krkonoše za ta léta?

Dřív jsem si třeba nevšímal rozcestníků, dneska je sbírám. Najednou vidím, že mají krásnou patinu, tvary, barvy… a začínám je malovat. Někdy to přichází úplně přirozeně. Často to jsou náhodné detaily – stará lyže, rozcestník, zářez sjezdovky v krajině. Ale jindy mám v hlavě konkrétní náladu nebo příběh, který pak dohledávám v terénu. A nebo třeba jen jdu a něco mě chytne – barva, silueta, světlo. Dřív jsem si plánoval, co chci vidět, co zachytit. Ale teď to spíš nechávám na objevování. Třeba teď čtu hodně krkonošské povídky, různé sbírky, starou beletrii. Ta mystičnost mě taky zajímá, ale zatím zůstávám nohama na zemi. Baví mě spíš všednost, než Krakonoš.

Kdy jste začal Krkonoše a další české hory přenášet na plátno?

Všechno to odstartovalo diplomkou na AVU, kde jsem studoval v ateliéru Jiřího Sopka. To byl skvělý učitel - pro mě pořád „pan profesor“. Naučil mě hodně o barvě, figuře, kompozici, ale taky respektu ke klasice. Vždycky jsem byl spíš krajinář – krajina a objekt v krajině. Málokdy jsem pracoval s figurou. Diplomka se jmenovala Artis beta, a právě tehdy jsem se po delší době začal vracet do hor. Už v diplomce jsem pracoval s lanovkami, rolbami, sjezdovkami – ty zářezy do jinak čisté krajiny. A najednou se tam objevují lidé – dřevorubec, co ten les kdysi proklestil, cestář, turista. Je tam celý ten příběh: člověk, co kácel, člověk, co vyznačil cestu, a pak ten, co se po ní dneska prochází.

Když se bavíme o Krkonoších, člověku se nevyhne téma Sudet. Promítá se i tohle podle vás do krajiny?

Ty hory jsou nasáklé historií. V Krkonoších i jinde jsou stopy německého osídlení, opuštěné vesnice, zarostlé základy, ale i příběhy lidí, kteří tam žili. A mě to vlastně vždycky zajímalo. My máme v rodině i nějaké německé předky – jména jako Klinger nebo Weithanzl – ale není to žádné vědomé politické gesto. Spíš takový nenápadný zájem. Například jsem dělal sérii obrazů věnovaných Gustavovi Berauerovi, což byl skvělý lyžař a rodák z těch končin – mluvilo se o něm jako o „krkonošském otci běžek“. Dřív se běhala i Sněžka jako závod! To jsou věci, které dneska člověka fascinují. A i když to nejsou „dějiny velké politiky“, jsou to příběhy, které do krajiny patří.

Máte s tím i vy sám nějakou osobní zkušenost?

Moje prarodiče, než se poznali, žili nedaleko Plzně, oba si velmi dobře pamatují příchod Američanů. Prababička pak vyprávěla, jak k nim domů přišel a na dveře zabouchal černý voják a ona si myslela, že je to čert. To jsou tak silné vzpomínky. Ale jako umělec se do toho nechci pouštět přímo – spíš to nechávám v podtextu. Nechci moralizovat, ale mám z toho respekt. Krajina si ty příběhy nese sama a divák si je může přečíst, když chce. V Černém Dole jsem potkal lidi, kteří mají podobné kořeny. Zajímá mě, jak to dřív fungovalo – Češi a Němci vedle sebe.

Vycházíte i z historických námětů. Takže inspiraci nenacházíte jenom na túrách...

Občas je to náhoda. Jdu krajinou, něco mě zaujme, a pak se o tom začnu víc dozvídat. Pracuju taky s dobovými fotografiemi, s filmem – třeba mě hodně ovlivnily filmy Jaroslava Papouška, Homolkovi… Mám rád ten styl. Všechno si zaznamenávám, fotím si věci na telefon nebo malý foťák, slouží mi to jako vizuální zápisník. A pomáhají mě samozřejmě i místní: „Hele, viděl jsi tuhle rolbu?“ Mám rád retro a vintage. Sbírám i věci. Třeba staré lyže Artis, lyžařské vybavení, barevné overaly. Ty podněty ke mně přicházejí spontánně, zvenku i zevnitř. Je to takový neustálý proces, zacyklený tok inspirací.

Kromě horských zátiší a krkonošských bud jste připravil i sérii České léto...

To jsou ty chvíle pohody, odpočinku, ale i stresu. Nálada, rytmus, někdy i barvy. Třeba teď, když jsem dělal sérii České léto, tak to vzniklo v takové tísni. Vrátili jsme se z dovolené, začalo pršet, pršelo čtrnáct dní v kuse. Kraťasy, louže, déšť, zase dovnitř… Udělal jsem obraz se synem, kde je jeho odraz ve vodě. Hospoda po túře, vůně lesa, žabky na nohou, pivo ze stánku, smrčky okolo silnice, zrcadla v zatáčkách, koupaliště...

Poslední dobou se Krkonoše nachází v kleštích developerů a mluví se i o masovém turismu. Narážíte na to nějak ve svých obrazech?

Nepřímo. Někdy se tam objeví postavičky nebo detaily, které to připomenou. Ale nejdu do přímé kritiky. Spíš to nechávám jako podprahový komentář. Mám třeba rád Labskou boudu – tu šílenou stavbu, co vypadá jako ryba – ačkoliv chápu, proč někoho dráždí. A ano, vadí mi, co se teď děje na Sněžce – ten přelidněný masový turismus, lidi v teniskách na vrcholu uprostřed sněhu… To je prostě šílenost. Mám osobní zkušenost – šel jsem na Sněžku na běžkách, nahoře sníh, půl metru, a tam lidi v teniskách a s igelitkou. Vystoupili z lanovky, udělali selfie a sjeli dolů. Pro mě to úplně ztrácí smysl. Ty hory jsou teď strašně zatížené. Když to srovnám s tím, jak jsme tam jezdili v devadesátkách s partou čtyřiceti lidí – tehdy to mělo jinou energii. Dneska, zvlášť po covidu, máš někdy pocit, že jste na Václaváku. Kam se poděla ta česká turistická tradice?

Podle vašich obrazů se ale dají najít i tichá místa...

To určitě ano. Letos na jaře jsem šel z Boudy pod Sněžkou až do Černého Dolu, asi čtyři hodiny – a celou cestu jsem nikoho nepotkal. Všechno bylo zavřené, naprostý klid. Ale v sezóně, když je plno, tak se Sněžce radši vyhnu obloukem. Já hledám klid. Když už mám být v přírodě, tak chci, aby to nebyl lunapark. Lidi to občas berou jako položku na seznamu. Ale hory mají být o něčem jiném. O klidu, o prostoru, o tom, že necháš všechny problémy dole a jdeš nahoru jen sám se sebou a krajinou. A paradoxně – v Alpách ten klid najdeš mnohem častěji než tady. A i pro čtenáře mám pár tipů…

...sem s nimi.

Já bych jednoznačně doporučil Černý Důl. Když sejdete dolů z Janských Lázní a Černé hory, kde jsou davy, lanovka, lázeňský ruch… Tak se najednou ocitnete v malém městečku s příjemným stánkem s dobrým pivem, jídlem, skvělými lidmi. A pro děti parádní malá sjezdovka. No a pak mě moc baví cesty okolo Černé hory – daleko víc než třeba Špindl. Ten ale má také rozhodně své kouzlo, ale spíš mě zajímá to, co je nad Špindlem – hřebeny, Špindlerovka, Malý Šišák, Martinovka. A Martinovka, to je pro mě nejhezčí horská bouda vůbec. Drží se vysoko a má duši. Medvědí bouda je taky zajímavá, ale tam dole už začíná být ten turismus fakt přehnaný.

EDITORIAL: Dan Brown představí nový román z Prahy v Praze. Knihy si všiml i Netflix

Nezůstáváte ale pouze u malby. Nově děláte i sérii skulptur s motivem tzv. horských áček...

To bylo úplně přirozené. Maloval jsem horskou krajinu, začal jsem si víc všímat staveb, a najednou jsem cítil potřebu „vystoupit z obrazu ven“. Udělal jsem synovi loďku na ovládání, a když jsem zjistil, jak mě to baví, začal jsem vyrábět i modely boud a áček. Začal jsem pracovat s boudičkami, které jsem vyráběl ze starých polic, drátů, kusů nábytku, co by jinak skončily v popelnici. Vyrobil jsem si „fetiš-kufřík“ – takové mobilní divadlo, kde vozím ty miniatury. Spolu s Viktorem je pak rozmisťujeme – do mechu, do sněhu, na pláž, do skal. Děláme z toho takové scénky. Vlastně se tím vracím ke své první práci – byl jsem kulisák a jevištní technik v divadle Rokoko. Možná se mi to jen někde vzadu v hlavě vrátilo – touha tvořit scénu.

Takže se blíží i výstava těchto objektů?

Snad ano. Mám v hlavě koncept – foto série, možná i krátkometrážní film. Mám starou 8mm kameru, funkční, klasika z bazaru. Jen film a vyvolání stojí šílené peníze, ale ten vizuál je prostě božský. A navíc, když jsme teď natáčeli dokument s Františkem Pecinou (Za zády hora - pozn. red.), otevřelo mi to zase nové možnosti. Najednou přemýšlím více filmově – kompozice, světlo, pohyb. Nechci být zavřený jen v malbě. Zajímají mě objekty, instalace, fotografie… Možná z toho vznikne krátký film, možná výstava, možná kniha. Ještě to formuluju. Ale v každém případě chci, aby to mělo rozměr nejen vizuální, ale i poetický. Je to taková hra – pro děti i pro dospělé.

Zaujalo mě, že často zobrazujete i filmové scény...

Miluju staré československé filmy. Ta černobílá poetika je skvělá! Hlavně filmy Papouška, nebo Formana. Třeba podle Homolkových nebo Hoří, má panenko jsem udělal sérii obrazů. Ta doba. Ta atmosféra. Uřvaná rodina v lese. Homolkovi – to je čistý zlato. Hory, české léto i zima. Pamatuju si, jak mi bylo patnáct, a táta říká: „Pojď, pustíme si Homolkovy.“ A mě to úplně nadchlo. Viděl jsem to snad dvěstěkrát. Furt mě to baví. Skvělý je i Kulový blesk nebo Smrt krásných srnců. Taky mě ale baví Arnold Schwarzenegger a miluju Davida Lynche. Ta jeho temnota, divnost a genialita zároveň je neodolatelná. Jak by on sám řekl: Doufám, že chytnu velkou rybu.

Ve vaší tvorbě často zobrazujete i syna Viktora. Jde ve vašich šlépějích?

Má to v sobě přirozeně. Teď je mu osm, dělá si loutky, chce dělat loutkové divadlo. Máme v plánu sjíždět spolu filmy od Jiřího Trnky – to je velká inspirace. Mimochodem, i ty moje áčka a kulisy k tomu trochu směřují. Možná jednou uděláme animovaný film z těch mini chatek. Spolu tvoříme úplně naplno. Vyrábíme, malujeme, modelujeme. Sám si vybírá barvy, pere si štětce. Má tady svoje vlastní obrazy – třeba abstrakci Noc a den. Maluje akrylem, olej jsem mu zatím nedal, to je přece jen moc. Já dělám většinu věcí olejem. Ale nechávám ho úplně svobodně tvořit.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Nejde pouze o sexuální boom, ale o duši devadesátek. „Byla to zlatá doba erotiky a porna“

A na závěr. Kde můžeme v nejbližší době spatřit vaše obrazy?

V současné době probíhá skupinová výstava s názvem Barva času / Jiří Sopko a jeho žáci v Praze v Galerii Portheimka, kde jsou k vidění nové zmiňované objekty Áček. Od června do listopadu probíhá sólo výstava v rámci kavárny CRAFT coffe v Peci pod Sněžkou. Zde jsou k vidění obrazy s lyžařskou tematikou. Zároveň bych čtenáře rád pozval na otevření výstavy v rámci filmového festivalu. Vernisáž proběhne ve čtvrtek 25. září v prostorách Kavárny Klid.