Proč se s těmi druhými vůbec bavit?

KOMENTÁŘ

Proč se s těmi druhými vůbec bavit?
Trojice protagonistů filmu uprostřed válečných trosek. Foto: Stanislav Krupař (Punk film)
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ještě nedávno patřilo k často (i mnou) užívaným floskulím tvrzení, že je důležité, aby se v rozdělené společnosti lidé spolu – bez ohledu na to, kam v tom rozdělení patří – dál bavili. Zdá se mi, že tohle přesvědčení nebo aspoň sklon ho veřejně deklarovat poslední dobou slábne.

V závěru hojně diskutovaného dokumentu Velký vlastenecký výlet říká jeho režisér Robin Kvapil, že ho zkušenost z natáčení na Ukrajině přivedla k tomu, že s lidmi pevně ukotvenými na druhé straně nemá význam se bavit a snažit se je přesvědčovat. Na podobně formulované stanovisko jsem narazil víckrát a přicházelo od lidí ze všech stran dnešních kulturních a dalších válek. Někdy podepřené screenshoty dokazujícími, jak beznadějné případy ti druzí jsou. Proč se s nimi bavit, přesvědčovat je, když to evidentně nejde? Taková skepse se vyvrací těžko.

 

Vychází asi z nějaké zkušenosti a taky z představy, že přesvědčování a výměna názorů jsou základním smyslem bavení se, vedení rozhovoru. Pokud to chápeme takto, je toho bavení se dnes skutečně až moc a skutečně k ničemu nevede. Jenom se jím udržuje v chodu kolovrátek diskurzu, v němž na sebe navzájem dokola narážejí tytéž argumenty, posílené plus minus obdobnými emocionálními důrazy.

Ta „neprůstřelnost“ debaty může mít víc příčin. Například fetišizaci „vlastního názoru“, jejž zaujmout (já jsem si udělal vlastní názor!), formulovat a seznamovat s ním kohokoliv, kdo jde zrovna kolem ve světě virtuálním i reálném, je zřejmě vrcholný výkon myslícího jedince a občana hodného toho označení. Bez ohledu na to, že těch „vlastních“ názorů člověk většinou moc nemá, má-li vůbec nějaké. Soudím podle sebe, k většině svých „vlastních“ názorů jsem přišel tak, že jsem si je přečetl formulované někým jiným, zjistil jsem, že se mi líbí a že nějak souznějí s mým viděním světa, a přijal je proto za své. Může za tím být představa, že vytrvat na svém názoru je projev odvahy, člověk se tím dotáhne na úroveň Jana Husa před koncilem kostnickým. Spíš bych přitom řekl, že změnit názor a veřejně to přiznat dnes vyžaduje větší odvahu, taková „zrada“ se neodpouští. Navíc když k takové změně u někoho dojde, většinou to nějakou dobu trvá, nestačí jedna výměna názorů a invektiv na sociálních sítích.

Ano, přesvědčit někoho je těžké, často skoro nemožné, znamená to také, že by si člověk neměl dělat iluze o tom, že mu bude dopřána satisfakce vítěze, že se před ním jednou odvěký protivník skloní a řekne: „Celou dobu jsi měl pravdu, jenom já trouba jsem to nechápal.“ Než vyčerpávat se repeticemi stejných bezvýchodných sporů je rozumnější jít se projít, to je přece taky forma rozhovoru: základní způsob komunikace se světem je jít jím a dívat se kolem sebe pozorně. Existuje ale i jiný druh bavení se, který je dnes možná důležitější než v minulosti. Rozmlouvání třeba o ničem, vedené třeba jen kvůli udržování kontaktu. Vyžaduje zdrženlivost a trpělivost (nejlépe oboustrannou), ochotu občas něco spolknout a lecčemu se vyhnout. Ničeho převratného tím člověk nedokáže, může ale dosáhnout aspoň toho mála, které je dnes reálně v jeho dosahu. Toho, že pro partnera v takovém rozhovoru protivníků nebude mít druhá strana jenom podobu vřeštících digitálních přízraků, bude mít i lidskou tvář. To znamená hodně.

×

Podobné články