Volání kmene – glosa k politické sémantice

Jsou výrazy, které neslouží k analýze, ale k prokázání příslušnosti. Fungují jako jemné podání ruky mezi zasvěcenými: krátký záblesk spikleneckého porozumění, který ujišťuje, že patříte na správnou stranu. Jedním z těchto slov je neoliberalismus. Vyslovený s lehkým povzdechem na panelové diskusi či na recepci působí jako společenský parfém: dost kritiky, aby se nepochybovalo o kulturní gramotnosti mluvčího, a dost zdrženlivosti, aby se vyhnul skutečnému sporu. Je to gesto morálního sebeurčení: „Ano, víme, že svět není v pořádku.“ Slovo, které mělo být varovným signálem, se proměňuje v ornament. Ornament, který nemá ostré hrany, jenom zdobí.

Na samém počátku však tento pojem označoval něco zcela odlišného, nebyl ozdobou, nýbrž nástrojem. Označoval konkrétní politicko-ekonomický projekt: systematické rozbití poválečné dohody mezi kapitálem a prací, demontáž sociálního státu a povýšení trhu na univerzální měřítko vládnutí. David Harvey to popsal jako „restauraci třídní moci“. Michel Foucault ukázal, že nejde jen o ekonomii, ale o celou novou racionalitu: stát přestal chránit společnost před trhem a začal chránit trh před společností. A tehdy měla tato logika jasně rozpoznatelné architekty. Mont Pelerin Society jako ideová laboratoř, Thatcherová a Reagan jako političtí vykonavatelé, Mezinárodní měnový fond a Světová banka jako globální distributoři. Byla to technologie moci s konkrétním původem a konkrétními jmény. Poslední dobou se ona dřívější přesnost začíná vytrácet. Termín se začal rozplývat do všech stran: označuje deregulaci bydlení, reformu školství, měnovou politiku, algoritmické řízení práce i estetiku obchodních center.

Pojem, který měl řezat jako skalpel, se mění v gumovou pečeť příslušnosti. Už neodhaluje struktury moci, jen potvrzuje kulturní příslušnost těch, kteří ho opakovaně používají. Tento posun ale není pouhá jazyková nehoda. Je to symptom proměny politického jazyka. Jakmile se „neoliberalismus“ stane vizitkou, ztrácí analytickou sílu – neříká, co je třeba dělat, ale kým jste. Právě proto začíná připomínat oddělení compliance v nadnárodní firmě. Nikdo nečeká, že compliance změní strukturu, ale všichni oceňují, že dodává punc odpovědnosti. Taková kritika se tak – v duchu Boltanského a Chiapelly – mění z nástroje odporu ve zdroj reputačního zajištění systému. Tam, kde se kdysi vedl spor, nastupuje audit: kritika se překládá do jazyka reputační správy. Politické důsledky jsou zřejmé. Radikální střet mizí a nahrazuje jej korekční režim: inkluzivní růst, odpovědný kapitalismus, spravedlivá globalizace. Architektura moci stojí dál; proměňují se jen kulisy. Gramsci by dodal, že hegemonie se udržuje nejen souhlasem, ale i tím, že opozice přijímá rámec, v němž je vůbec dovoleno mluvit. Konflikt mezi kapitálem a prací se pak redukuje na vyjednávání o drobných ústupcích. Politický kapitál se převádí na kapitál symbolický – směnitelný za místa u jednacích stolů, granty či mediální platformy.

Proměna významu tohoto termínu by mohla zůstat jen akademickou kuriozitou, kdyby neměla politické dopady. Ve chvíli, kdy kritika otupila a plní spíše funkci compliance – procedurálního souladu bez skutečné změny –, nastupuje další mechanismus: antipopulismus. Pokud režim dokáže vstřebat kritiku intelektuálů a kulturní scény a proměnit ji v ozdobu vlastní legitimity, musí zároveň předem neutralizovat energii, která přichází zdola. Jinak by totiž hrozilo, že slova, která dávno ztratila svoji energii, ji znovu naberou jako bojovná hesla masových lidových hnutí. A právě tomu slouží antipopulismus: instinkt, který každé spontánní hnutí okamžitě překládá do slovníku nezodpovědnosti, chaosu a nerealistických slibů. V tomto rámci se „lid“ neobjevuje jako subjekt, ale výhradně jako problém. Antipopulismus tak není pouhou rétorickou figurou, nýbrž biopolitikou demokracie: způsobem, jak chránit instituce a zároveň disciplinovat občany. Odpovědná politika je taková, která už předem odmítá samotnou možnost, že by většina mohla chtít něco jiného, než co je slučitelné s existujícím rámcem. Jazyk odporu se redukuje na dekorativní signál racionality – připomínku, že o všem se dá mluvit, ale nic zásadního se nesmí změnit.

Plyne z toho zvláštní schizofrenie. Kritika se sice deklaruje, ale jen pokud vzniká v kontrolovaných prostorech. Jakmile se rodí jinde, okamžitě se rámuje jako hrozba. Tento režim je proto nejviditelněji kritizován těmi, kdo na něm sami závisejí – intelektuálními a politickými elitami, jejichž vlastní pozice je v jeho architektuře pevně usazená. Kritika se tím mění v součást mechanismu obrany: pojistným ventilem, který systému dodává legitimitu. A tam, kde by ještě mohla vzejít energie zdola, nastupuje antipopulismus. Ten uzavírá kruh: neutralizuje samotnou možnost, že by se lid mohl stát politickým subjektem.

Ochočená opozice pak připomíná firemní CSR. Společenská odpovědnost nepodrývá logiku zisku, ale přidává jí etický lesk. Kritika režimu funguje stejně: místo aby ohrožovala, stává se důkazem pluralismu. „Jsou slyšet všechny hlasy“ – a právě tím se status quo ještě víc utvrzuje. Morální ekonomie, v níž se kapitalismus vydává za etický díky sociálním a ekologickým korektivům, nahrazuje skutečný spor o mocenské asymetrie debatou o odpovědné spotřebě, diverzitě a udržitelnosti. Kritika uklidňuje, místo aby zasáhla příčiny nerovnosti. Slovo, které mělo otevírat rány, se mění v logo na faktuře.

A zde se odhaluje největší triumf současné architektury moci. Není to jen schopnost vstřebat kritiku a proměnit ji v ornament. Je to také schopnost vyloučit lid jako politický subjekt a ponechat mu roli podezřelého, který má být hlídán. Tento režim nepotřebuje být milován, aby přežil. Stačí, že jeho jazykem mluví i jeho odpůrci a že jakákoli energie zdola je okamžitě přeložena do slovníku nezodpovědnosti. Protest se mění ve spolupráci, rebelie ve smluvní výkon, nespokojenost v důkaz pluralismu. Systém dokáže z vlastní delegitimizace učinit prostředek sebeutvrzení. Nepotřebuje cenzuru, protože vládne slovníku, v němž se o něm mluví. A tak se možná opravdu všichni – ať už s úsměvem, nebo se zbraní v ruce – ocitáme v jeho marketingovém oddělení.