Masaryk filozofem: Humanismus na pozadí hilsneriády i „zastrašující“ sebevražednosti

Pojem humanismu se hodí do ceremoniálních projevů. Ale víme, co to je? Uměli bychom jej definovat? Émile Durkheim, nejen sociolog, ale rovněž jeden z klíčových myslitelů humanismu, jej označil za náboženství pro sekularizovanou společnost a tvrdil: jádrem humanismu je fakt, že člověk je zde zároveň uctívajícím i uctívaným. Sám v kontextu dreyfusiády, zvláště v eseji „Individualismus a intelektuálové“, ukázal, že mu nejde o posvěcení egoismu. Spíše hovořil o posvátném individualismu, v němž ctíme důstojnost každého jednotlivce. Pakliže je jednotlivcova důstojnost porušena, působí to humanistovi podobnou nevoli jako kdysi věřícímu znesvěcení posvátného chrámu.

Celé video a audio podcastu Terezy Matějčkové ZDE.

Tomáš G. Masaryk jde podobnou cestou. I on se zastal nespravedlivě odsouzeného Leopolda Hilsnera a rovněž zdůrazňoval, že bojoval za princip: každá duše váží stejně. Masaryk však svůj humanismus neformuloval v odstínění od náboženství. Co více: zdůrazňoval, že demokracii nelze bez božího řádu myslet. „Pravé náboženství je vědomí, že žijeme ve věčnosti již zde. Ne onde, nýbrž zde je věčnost,“ poznamenal. Takové náboženství je zároveň pravým humanismem. Aby šel do boje, nemusí jít člověku konkrétně o Leopolda Hilsnera. Své udělá princip: každý člověk, třeba i ten, který mi je nesympatický, dokonce darebák, má stejnou důstojnost jako můj oblíbenec. Každý si zasluhuje spravedlivé posouzení své kauzy.

Ještě v jiném ohledu je náboženství – či spíše metafyzika – pro Masarykův humanismus nepominutelné: svoboda, na níž demokracie stojí, je sázkou. Nikdo nikdy nedokázal, že jsme svobodní. Snazší je popřít svobodu odkazem na to, že jsme podrobeni kauzalitě, biologii nebo společenské moci. Jenže bez sázky na svobodu není možná demokracie s jejím předpokladem osobní odpovědnosti.

A Masaryk jde ještě dále. Demokracie navíc stojí na jistém typu důvěry, ne nutně v druhé, ale v sebe. Říká: „Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říkal Ježíš: hledejte napřed království boží, a ostatní vám bude přidáno.“ I to je podstatné: člověk musí umět risknout stát sám, s přesvědčením, že to jediné, o co nakonec jde, je uchovat svou duši – i za cenu, že se jeden stane, jako Masaryk v době hilsneriády, nejosamělejším člověkem v českém národě.

Kapitoly

I. Má „humanismus“ vůbec nějaký obsah? Začátek až 7.30

II. Comte: kněz „sociální fyziky“ a autor slova altruismus 7.30–25.00

III. Durkheim, Masaryk a nespravedlivě odsouzení Židé 25.00–36.36

IV. Masaryk a „zastrašující intenzita sebevražednosti“ 36.36–42:00

V. Patočkova dvojí rovina humanismu 42.00–57.35

VI. Svoboda, sázka a meze racionality 57.35 až konec