Spojené státy jako velmoc představují tak zásadní těžiště významnosti, že tamní události k sobě gravitačně přitahují pozornost celého světa, včetně té naší. To samo o sobě nepřekvapuje, hrozí však, že začneme americké problémy a reálie neuměřeně přenášet do domácího prostředí a nahlížet skrze ně i na vlastní poměry, kde se to nehodí a není to relevantní.
Hojně diskutovaná vražda Charlieho Kirka je jistě v mnohém příznačná pro současný stav společnosti za Atlantikem, kde najdeme vzrůstající míru politického násilí, nevraživosti a radikalismu, jen těžko ovšem z toho lze vyvozovat velké závěry pro situaci u nás, kde sice nejsme bez problémů, ale přece jen jde o něco úplně jiného. Toto sdělení nyní dávám před závorku, abych vám ve zbytku komentáře přesto jednu paralelu nabídl.
Na začátku týdne překvapila americká ministryně spravedlnosti svým prohlášením, že chce bojovat s nenávistí. „Existuje svobodný projev a pak je tu nenávistný projev – a pro ten v naší společnosti není místo, zejména poté, co se stalo Charliemu… Pokud budete cílit na někoho projevy nenávisti, půjdeme po vás,“ uvedla ministryně Pam Bondiová.
Nikde na světě není svoboda slova bez jakýchkoliv limitů a i ve Spojených státech se dá omezit podle tzv. principu naléhavosti, tedy ve chvílích, kdy projev představuje bezprostřední, konkrétní a vážnou újmu. Z toho důvodu je tam také trestné vyhrožování, vydírání, podněcování k přímému násilí, křivá přísaha a podobně. Koncept „nenávisti“ ovšem do této kategorie nespadá, neboť jde o věc vágní s obtížně definovatelnými důsledky, která spadá pod ochranu prvního dodatku americké ústavy. Rozlišovat mezi svobodným a nenávistným projevem bylo tedy od ministryně ryze „neamerické“.
Řada členů současné administrativy za Bondiovou stojí – zdá se, že i sám Donald Trump –, ale obecná veřejná reakce na prohlášení byla velice kritická. Protitrumpovská levice poukazovala na to, že jde o důkaz autoritářských sklonů vlády, ale ohradila se i velká část pravice, a to i z řad přátel zavražděného Kirka, kteří sdíleli jeho citát z loňského roku, kde se proti stíhání projevu vymezuje: „Nenávistné projevy v Americe legálně neexistují. Máme tu ošklivé projevy, odporné projevy, zlotřilé projevy. Ty všechny jsou chráněny prvním dodatkem. Udržme Ameriku svobodnou,“ řekl tehdy Kirk.
Slova ministryně mohou mít jistý mrazivý účinek na veřejnou diskusi, ale jinak je nepravděpodobné, že by z nich vzešlo něco víc. Soudní judikáty jsou tady jednoznačné a snaha o jejich obcházení narazí na odpor, který je znát napříč americkým politickým spektrem. V jistém ohledu ale vznesla Bondiová podnět, který je mnohem relevantnější pro nás v Evropě než pro Spojené státy. Z jejích slov je zřejmé, že by ráda vágně definovanou nenávist stíhala – to, že zřejmě nebude moct, je věc druhá.
V Evropě by to šlo velice snadno, protože tady takto robustní ochranu pro svobodu projevu nemáme. Naopak se do právních řádů evropských zemí neustále zavádí nové gumové trestné činy, jejichž zneužití je nasnadě, a nenávist vévodí jako důvod, kterým se represe ospravedlňuje. Evropská unie v současnosti dokonce plánuje rozšířit seznam trestných činů s přeshraničním rozměrem, kde najdeme závažné skutky jako terorismus, obchodování s lidmi a sexuální zneužívání dětí – mezi ně je snaha zařadit i nenávistné projevy, které by tak byly nelegální ve všech členských státech.
Boj proti nenávisti donedávna měl mnoho liberálních příznivců, kteří represivní právní nástroje brali jako způsob k dosažení inkluzivnější a bezpečnější společnosti (tím ostatně argumentuje i EU). Možná by však své stanovisko měli přehodnotit tváří v tvář vývoji v Americe. Řadě lidí dnes nevadí dvanáct tisíc zatčených ročně ve Velké Británii za benigní urážky na internetu, podobné případy v Německu a jinde, protože jim příjemci postihu nejsou názorově blízko. Je ovšem pošetilé velebit gumové trestné činy v právním řádu a předpokládat, že se to nemůže obrátit proti vám. Samozřejmě že může. Pokud se nechá padnout princip, neboť se to teď negativně týká jen „těch druhých“, zůstane padlým i poté, když se to změní.
Anglický dramatik Robert Bolt tuto myšlenku skvěle vystihl v divadelní hře Muž do každého počasí. V jedné scéně se zde hádá zanícený mladík William Roper, který touží bojovat proti zlu a jemuž vadí, že sir Thomas More se drží principů a je oddaný zákonu.
Roper: Vy byste dal výhody zákona i samotnému ďáblu.
More: Co byste dělal vy? Proklestil byste si širokou cestu zákonem, abyste mohl pronásledovat ďábla?
Roper: Kvůli tomu bych ignoroval všechny anglické zákony!
More: A až by padl poslední zákon a ďábel by se obrátil proti vám – kde byste se ukryl, Ropere, když by všechny zákony byly v troskách?
V řadě evropských států si klestit cestu zákony nemusí, protože je legislativa již teď dostatečně ohebná, aby se dala použít pro účely budoucích Pam Bondiových. V Česku máme podobné paragrafy také k dispozici a letos jsme si k nim přidali i gumový trestný čin „neoprávněná činnost pro cizí moc“, na jehož zneužitelnost kritici důrazně poukazovali. Touha pronásledovat ďábla byla nakonec silnější. Co ale budeme dělat, až se ďábel obrátí?
00:01
