Někdy je potřeba zopakovat i ty nejtriviálnější pravdy. Třeba tu, že o oddanosti člověka principu svobody slova nevypovídá to, že ji hájí, pokud je kvůli svým vyjádřením omezovaný nebo trestaný stoupenec názorů mu blízkých. V takové situaci se obhájcem svobody slova stává prakticky každý. Skutečnou zkouškou to přesvědčení prochází v situaci, kdy jde o projev někoho z druhé strany, třeba i pobuřující a nechutný.
Velkým tématem posledních let byl boj proti tzv. kultuře rušení (cancel culture), snaze části pokrokářské levice především v anglosaském světě dosáhnout dominance ve veřejné debatě a v ní zapojených institucích tím, že dosáhne postihu lidí, kteří se ve svých vyjádřeních dopustí nějakého „prohřešku“, přičemž právo stanovovat, co je a co není prohřešek, si vyhradila pro sebe. Často k tomu stačilo vágní prohlášení, že to či ono se nějak dotklo citů někoho ze skupiny, jejíž city by měly být chráněny.
Případů kultury rušení bylo dost na to, aby si studenti i učitelé na univerzitách, novináři, lidé z kulturních a vědeckých institucí a podobně začali dávat pozor na to, co na veřejnosti říkají a co píší na sociální sítě, chovali se, jako kdyby jim přes rameno koukal velmi přísný a nepřejícný soudce, vždy připravený jejich slova překroutit. Vrcholu cancel culture, alespoň ve své americké vlasti, dosáhla v letech 2020–21, v době pandemie a protestů po vraždě George Floyda i vrcholící kampaně MeToo. Semlela tehdy nejenom pár prominentů, o jejichž kauzách se psalo v novinách, ale i daleko větší počet obětí spíš anonymních, jež nikomu za článek nestály.
Kultura rušení není a nebyla jenom projev nějaké ideologie, ale také způsob chování, modus operandi, vycházející z norem extrémně on-line světa. Patřilo k němu fízlování v internetové historii zamýšleného terče, snaha najít tam důvod k „zásahu“, lhostejno, zda několik let starý, organizace internetových lynčů, k nimž patřilo i bombardování zaměstnavatelů požadavky, aby toho či onoho pracovníka vyhodili, mnozí představitelé institucí se tváří v tvář takovému tlaku zachovali slabošsky a podvolili se.
Po vítězství Donalda Trumpa se nositeli výkonné moci ve Státech stali stoupenci národního konzervatismu, adekvátně tomu stoupl jejich vliv ve veřejné debatě i v on-line světě. Od jejich nástupu zaznívá kritika, že přebrali móresy levicových praporečníků kultury rušení, a někdy se zdá oprávněná (viz třeba odebírání víz účastníkům propalestinských protestů).
Zdá se, že ta tendence dosáhla zatímního vrcholu po zavraždění vlivného aktivisty a influencera Charlieho Kirka. Na ten zločin někteří lidé reagovali skutečně hnusným způsobem, radovali se z něj a oslavovali ho. V reakci na to je začali stoupenci pravice „lovit“ – ztotožňovat, vyhledávat zaměstnavatele, dožadovat se vyhazovu. Vytvářeli také stránky, na nichž se shromažďovaly údaje o provinivších se. Někteří političtí představitelé ty odpudivé reakce popisovali jako reprezentativní pro celý protitrumpovský tábor a užívali de facto válečnou rétoriku, nepřítel musí být potlačen, zbaven jakéhokoli vlivu, jeho ideologie se nesmí šířit, jde o život...
Jistě, bezprostředně po šokujícím zločinu se rozhněvaná reakce dá v nějaké míře pochopit. Podobnost toho, co se momentálně děje se vzorcem chování cancel culture, ale i tak bije do očí. „Existuje svobodný projev (free speech) a nenávistný projev (hate speech) – a pro něj tu není místo…,“ řekla ministryně spravedlnosti Pam Bondiová. Identickou větu bývalo možné slyšet od pokrokářských stoupenců kultury rušení. Část MAGA tábora za to také Bondiovou kritizovala. Viceprezident J. D .Vance zas vyzval lidi, aby kontaktovali zaměstnavatele těch, kdo Kirkovu smrt oslavují. Tahle snaha už ale přináší i značně sporné plody. Do seznamů oslavujících se dostávají i lidé, kteří vraždu odsoudili, zároveň se ale kriticky (třeba i nevybíravě) vyjádřili ke Kirkovu veřejnému působení. Jistě, krátce po zločinu to nepůsobilo ohleduplně a vkusně. Má ale být ohleduplnost a vkusnost vynucována sankcí?
Smutně groteskní je případ místního manažera restauračního řetězce Texas Roadhouse z Floridy kvůli tomu, že se na síti nepřijatelným způsobem vyjadřovala jeho manželka. Jistě, je možné odbýt to s tím, že když se kácí les, létají třísky a podobně. Jenomže pokud se stanou postupy kultury rušení normou, stanou se normou i její excesy, které nekoření jenom v ideologii, ale také, možná především, v určitém způsobu chování. On-line šmírování a lynče není možné udržet v rozumných mezích. Ani nevím, jestli se o nějaké rozumnosti v tomhle ohledu dá mluvit. Exces, krutost, přehnanost a nespravedlnost jsou jejich neodstranitelnou charakteristikou. Jejich obětí se nestávají jenom jejich terče, ať už zvolené z důvodů pochopitelných, nebo z pouhé touhy po revanši. Tahle internetová „spravedlnost“ proměňuje i svoje vykonavatele. Kdo sám sobě dovolí fízlovské chování, fízlem se stává.
00:01
