Rozhovor s Konečnou jako zrada
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
SLEDUJEME ONLINE
Izraelská armáda dnes, již třetí den útoků, uvedla, že má ještě dlouhý seznam cílů, na které chce udeřit, napsala agentura Reuters. Izrael uvádí, že provádí úde ...
Úspěšný novinář Čestmír Strakatý nedávno na svém placeném kanálu zveřejnil rozhovor s šéfkou tuzemských komunistů a koalice Stačilo! Kateřinou Konečnou. Část angažovaného publika ho za to ostře (a někdy taky vulgárně a agresivně) kritizovala. Tím, že jí dal prostor, jí prý pomáhá šířit její propagandu, legitimizuje ji a podobně.
Kdyby s Konečnou nikdo z etablovaných novinářů nemluvil, bylo by v Česku lépe. Tím, že prostor dostává, získává i šanci vyrůst, a kdo jí ho poskytne, k tomu přispívá, nese za to část odpovědnosti. Je to velmi optimistický pohled na věc. Všechny ty komplikované a někdy i dost hrozivé problémy by zřejmě šlo vyřešit tím, že by s jejich původci nebo lidmi, kteří na nich parazitují a využívají je k různým manipulacím, prostě nemluvilo.
Oni i ty problémy by se pak stávaly menšími a menšími a pak se vytratily úplně. Takhle to ale zjevně není, jestli něco poslední roky ukázaly dost jasně, tak to, že „vymlčování“ – snaha ostrakizovat a vytěsňovat některé třeba i odpudivé postoje a osobnosti – nefunguje. Snaha o ně na straně médií může dokládat absurdní přeceňování vlastního vlivu. Co napíšeme, slepě přijmou, o čem pomlčíme, nebudou vědět. Takovéhle vnímání vlastně není daleko od představ konspirátorů, kteří média vnímají jako centra nějaké černé magie, která dokáží pomocí několika slov manipulovat důvěřivý dav, „vymývat mozky“ v masovém měřítku. Protože lidi jsou „ovce“, až na pár těch bystrých rebelů, kteří snadno prokoukli, jak to všechno je – a ani kvůli tomu nemuseli opustit svou sklepní pracovnu.
Existuje taky něco jako žurnalistický optimismus, založený ne na přesvědčení, že všechno a vždycky dobře dopadne, ale na víře v to, že lidi – alespoň ne většina z nich a alespoň ne pořád – nejsou pitomí. Není potřeba jim proto všechno přežvýkávat a vytvářet pro ně informační dietu, kterou by mohli jakž takž pobrat. Je možné optimisticky věřit v to, že dostatečná část z nich rozpozná nebezpečnou ideologii či suspektního politika, když ho uvidí, nebo si bude moci přečíst jeho slova. A že bez víry v tohle ani nemá význam se žurnalistikou zabývat. Nemůžu říct, že vývoj posledních let mou víru v optimistickou podstatu novinařiny nějak posílil. Ale v co jiného má člověk, který skončil u téhle práce, doufat?
To, že Kateřina Konečná dostane prostor tam či onde, nezmění vůbec nic. I tak ho už má spoustu. Nakonec záleží na tom – a teď napíšu něco šokujícího a neslýchaného –, jak je ten rozhovor vedený. Jestli je propagační, motivovaný snahou, aby z něj zpovídaná vyšla co nejlépe, anebo ne. Jistě je možné stát se kurátory informací, jež přijímáme, vyloučit z nich všechno a všechny „nečisté“, jeden si tak třeba navodí libý pocit, nebude ale mít představu, co se kolem něj reálně děje, a ta realita ho jednou dostihne a asi i překvapí. Nemá ale právo očekávat, že na udržování jeho iluzí s ním musí spolupracovat jeho okolí, včetně žurnalistů. Ani v nejmenším mě netěší, že lidé typu Kateřiny Konečné získávají v téhle zemi politickou a společenskou váhu, autoritu. Domnívám se ale, že ten vzestup vychází z podobných příčin jako agresivní pokřikování a přání nejhoršího, všechna ta vyjádření nejtemnějších impulzů, která lidé ospravedlňují službou nějaké dobré věci.