Rozhovor s Konečnou jako zrada

KOMENTÁŘ

Rozhovor s Konečnou jako zrada
Kdyby s Konečnou nikdo z etablovaných novinářů nemluvil, bylo by v Česku lépe? Foto: Jan Zatorsky
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Úspěšný novinář Čestmír Strakatý nedávno na svém placeném kanálu zveřejnil rozhovor s šéfkou tuzemských komunistů a koalice Stačilo! Kateřinou Konečnou. Část angažovaného publika ho za to ostře (a někdy taky vulgárně a agresivně) kritizovala. Tím, že jí dal prostor, jí prý pomáhá šířit její propagandu, legitimizuje ji a podobně.

Kdyby s Konečnou nikdo z etablovaných novinářů nemluvil, bylo by v Česku lépe. Tím, že prostor dostává, získává i šanci vyrůst, a kdo jí ho poskytne, k tomu přispívá, nese za to část odpovědnosti. Je to velmi optimistický pohled na věc. Všechny ty komplikované a někdy i dost hrozivé problémy by zřejmě šlo vyřešit tím, že by s jejich původci nebo lidmi, kteří na nich parazitují a využívají je k různým manipulacím, prostě nemluvilo.

 

Oni i ty problémy by se pak stávaly menšími a menšími a pak se vytratily úplně. Takhle to ale zjevně není, jestli něco poslední roky ukázaly dost jasně, tak to, že „vymlčování“ – snaha ostrakizovat a vytěsňovat některé třeba i odpudivé postoje a osobnosti – nefunguje. Snaha o ně na straně médií může dokládat absurdní přeceňování vlastního vlivu. Co napíšeme, slepě přijmou, o čem pomlčíme, nebudou vědět. Takovéhle vnímání vlastně není daleko od představ konspirátorů, kteří média vnímají jako centra nějaké černé magie, která dokáží pomocí několika slov manipulovat důvěřivý dav, „vymývat mozky“ v masovém měřítku. Protože lidi jsou „ovce“, až na pár těch bystrých rebelů, kteří snadno prokoukli, jak to všechno je – a ani kvůli tomu nemuseli opustit svou sklepní pracovnu.

Existuje taky něco jako žurnalistický optimismus, založený ne na přesvědčení, že všechno a vždycky dobře dopadne, ale na víře v to, že lidi – alespoň ne většina z nich a alespoň ne pořád – nejsou pitomí. Není potřeba jim proto všechno přežvýkávat a vytvářet pro ně informační dietu, kterou by mohli jakž takž pobrat. Je možné optimisticky věřit v to, že dostatečná část z nich rozpozná nebezpečnou ideologii či suspektního politika, když ho uvidí, nebo si bude moci přečíst jeho slova. A že bez víry v tohle ani nemá význam se žurnalistikou zabývat. Nemůžu říct, že vývoj posledních let mou víru v optimistickou podstatu novinařiny nějak posílil. Ale v co jiného má člověk, který skončil u téhle práce, doufat?

To, že Kateřina Konečná dostane prostor tam či onde, nezmění vůbec nic. I tak ho už má spoustu. Nakonec záleží na tom – a teď napíšu něco šokujícího a neslýchaného –, jak je ten rozhovor vedený. Jestli je propagační, motivovaný snahou, aby z něj zpovídaná vyšla co nejlépe, anebo ne. Jistě je možné stát se kurátory informací, jež přijímáme, vyloučit z nich všechno a všechny „nečisté“, jeden si tak třeba navodí libý pocit, nebude ale mít představu, co se kolem něj reálně děje, a ta realita ho jednou dostihne a asi i překvapí. Nemá ale právo očekávat, že na udržování jeho iluzí s ním musí spolupracovat jeho okolí, včetně žurnalistů. Ani v nejmenším mě netěší, že lidé typu Kateřiny Konečné získávají v téhle zemi politickou a společenskou váhu, autoritu. Domnívám se ale, že ten vzestup vychází z podobných příčin jako agresivní pokřikování a přání nejhoršího, všechna ta vyjádření nejtemnějších impulzů, která lidé ospravedlňují službou nějaké dobré věci.

×

Podobné články