Platili vše fifty-fifty, ale pak po ní chtěl náklady na epidural

KOMENTÁŘ

Platili vše fifty-fifty, ale pak po ní chtěl náklady na epidural
Zetkaři se totiž „nejvíc cítí sami sebou doma, případně o samotě", nepohodlnému seznamování se tudíž nevystavují, čímž se šikovně vyřeší také otázka placení, píše Tereza Viry. Ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Viry
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Po náročné sérii okurkových témat si dnes dáme něco skutečně pohodového, vyloženě odlehčeného: partnerské finance. Proč je ve světě genderové rovnováhy domácí rozpočet politickou manifestací? Kdy se z našeho stalo moje a tvoje? Co zvířecího se aktivuje ve feministce, když jí alfa samec v baru koupí drink? A kdo za koho platí na rande v generaci Z? To poslední je chyták!

 

Jak by ne. Zetkaři se totiž „nejvíc cítí sami sebou doma, případně o samotě“ (výzkum Ipsos pro Solvo z letošního května), nepohodlnému seznamování se tudíž nevystavují, čímž se šikovně vyřeší také otázka placení. Naopak radikální, smělé a – přiznejme si – zřetelně riskantní setkání se tváří v tvář s NEZNÁMOU osobou u jednoho stolu kavárenského typu, jehož objektivní psychickou náročnost starší generace nedůstojně odbývaly jen jako „rande“, pocit vnitřní autenticity generace Z zdrcujícím způsobem snižuje.

Na rande jsou zetkaři „sami sebou“ jen ve 49 procentech, zetkařky dokonce jen ve 46 procentech případů (o osm procent méně, než když si předtím dělají mejkap). Kým tedy jsou, když už tam jsou? Jak poznají, že je čas se vrátit? A co když se protějšku zalíbí právě ta jejich falešná verze? Kam evaporuje těch osm procent autenticity mezi nanesením korektoru a již neautentickým příchodem na rande? A co když cestou ztratí ještě dalších pět? Výsledky výzkumu mu mimochodem vynesly deprimující název Hlavně žádný konflikt! (Muži chtějí klidné a bezkonfliktní vztahy, kde se neřeší „drama“ ani emocionální turbulence. Je otázkou, zda vůbec znají obsah pojmu „vztah“. – konec citace), což ale vhodně koresponduje s faktem, že dnešní dvacátníci mají ještě méně testosteronu než důchodci.

Titulní příběh se odehrál ve Spojených státech před dvěma lety, ale dobré příběhy jsou jako dobré básně, po eskalátoru naší pozornosti můžou jezdit znovu a znovu. Syžet je přehledný. Vzorně emancipovaní partneři ani po uzavření sňatku nespojili finance do jednoho účtu, naopak i nadále hospodařili každý za sebe a rovným dílem se dělili o všechny náklady, které společný život vyžaduje. Přebývající prostředky utráceli každý sám. Po sedmi letech manželka otěhotněla. S manželem dopředu konzultovala rozsah očekávané lékařské péče včetně předpokládaných nákladů, kterých se velice správně na smrt vyděsili; těhotenství a porod se v USA může citelně prodražit navzdory uzavřenému pojištění. I domluvili se, že manželka odrodí přirozeně a bez intervencí, což se lehko řekne, ale hůře plní. Dle logiky příběhu se tedy rodící paní v jednu chvíli mimo plán rozhodla pro epidural.

Když nemocnice poslala účet na osm tisíc dolarů, manžel, novopečený tatínek, svůj díl uhradit odmítl. „Kdyby nevyměkla, mohla to přece zvládnout ještě pár hodin vydržet. Když chtěla luxus, měla by si za něj taky sama zaplatit,“ zní veřejně dostupná verze jeho odpovědi, kterou paní, jen co se trochu oklepala, publikovala na diskusním fóru s nejistým dotazem, jestli náhodou ona není ta zlá, když zvažuje rozvod. Story je to úplně bizarní, ale zároveň názorně demonstruje, jak se posunulo naše chápání manželství: od společného projektu „v dobrém i zlém“ (říkají to ještě na matrikách? na autorčině nedávné svatbě to nezaznělo) po – řekněme – paralelní existenci dvou na sobě nezávislých individuí. Šťastnou, o to jde pořád, ale už ne nutně pracující ke společnému, třeba i finančnímu cíli, opravdu takovou, aby to – kdyby se to „nepovedlo“ – šlo rozdělit co nejsnáze i z hlediska kapitálu. Proti tomu prakticky těžko něco namítat, zároveň i zde myslím platí, že očekávání spolutvoří realitu. Není tahle venkoncem praktická příprava na krach vztahu tak trochu sebenaplňující se proroctví? Co když platí, že bez společného účtu to není manželství, ale soužití dvou spolubydlících, kteří spolu (třeba) mají dítě? Lze najít mnoho důvodů pro to, mít účty oddělené. Naopak důvod k sňatku s tím, komu byste vlastní peníze nesvěřili, není objektivně žádný. Peníze jsou téma k nezaplacení. A to jsme se ani nedostali k té feministce a alfa samci, jak se potkají v baru, což zní jako začátek nějakého vtipu za všechny prachy. Příště.

 

×

Podobné články