Faráři ve výčepu a rektorka hasičů. Postřehy celoživotního znaboha

Moje maminka Ludvíka z přísně katolické rodiny prokuristy Živnobanky ve městě Tábor byla tak uchvácena husitskou minulostí svého rodiště, že dala syna Pavlíka tajně pokřtít na evangelíka. Na to si vzpomněla, když po roce 1940 museli dorostenci v protektorátu bémen&méren vstoupit do Kuratoria pro výchovu mládeže, obdoby Hitlerjugend. Výjimku měly jen organizace církevní. Jako čerstvý člen Dorostu Českobratrské církve evangelické jsem byl bratrem farářem Čapkem konfirmován u Salvátora v Dušní ulici v době, kdy jsem Nejvyššího nejvíc potřeboval.

Můj otec Otomar se po dlouhé nezaměstnanosti stal ředitelem Pražských vzorkových veletrhů. Kde dnes visí obrazy Mistrů, vyrůstal jsem v boxech firem Pexider a Pilnáček, jejichž obě vedoucí Otomara zřejmě zbožňovaly. On, absolvent Obchodní akademie, si v červenci 1914 vyrazil z habsburské Prahy do carské Varšavy, a zůstal do konce války civilním zajatcem na Sibiři. Brzy se stal účetním cirkusu, s ním projel celou Rusí.

Doma přišly v módu kavárenské kroužky a ten jeho patřil k významným; byl v něm mladý hrabě Lobkovic, jemuž dělal „cekretáře“, malíř Ota Janeček, nakladatel Kuncíř a Vladimír Petřek, kaplan pravoslavného chámu v ulici Reslově. Často u nás doma poslouchal zakázané rozhlasy, a že byl i básník, vlídně posuzoval mé neobratné veršíky. Účastnil se i rodinné oslavy otcových padesátin 29. února přestupného roku 1942. Pak jeho návštěvy naráz  přestaly.

Vysvětlení mi přinesla maminka, když mě odpoledne 18. června odvedla pod jakousi záminkou z tercie a v nejbližším průjezdu mi ukázala zvláštní vydání novin. Nad sedmi mrtvými parašutisty stál spoutaný kněz. Nato jsme do noci objížděli účastníky narozenin a zapřísáhli je, aby si jeho nezapomenutelnou podobu – ve svých třiatřiceti letech vyhlížel jako Brožíkův Hus před koncilem v Kostnici – vymazali z paměti.

Víra mně tehdy pomohla přežít tři roky čekání na gestapo, jelikož nikdo nevěděl, že mučený nevydal jména dodavatelů jídla a přikrývek do chrámové krypty. Celý život jsem vděčný, že jsem poznal Bibli, dokonce tu Kralickou.

Příjezd Rudé armády v květnu 1945 mne skutečně osvobodil, protože jsem její boj roky sledoval ze Stalinových rozkazů, zatímco o Spojencích jsem slýchal až od invaze v červnu 1944. Brzy jsem poprosil bratra faráře Čapka, aby mě vypsal z církve, neboť šťastnou budoucnost zajistím mnohem dřív jako komunista.

Všemohoucího jsem však ve svých revolučních verších nikdy neurazil a v knize knih jsem si nepřestal čítat. Můj dlouholetý přítel Jindřich Tluka, současně velebný pán v Kališti na Vysočině, první uslyšel pojem, kterým jsem definoval svůj vztah k Nejvyššímu jako opak neznaboha, tedy znaboh.

(Historicky orientované konzumenty tohoto textu by mohlo zajímat, že v předvoji Charty 77, který čítal dvě stě čtyřicet dva duší a vstoupil do bitvy sedmého ledna téhož roku, šla vstříc přesile - po téměř stodvacítce kajících se exkomunistů a několika desítkách junáků i dšv z „ándrgraundu“ - i významná kohorta katolíků se zvučnými jmény.)

Chovám osobní sympatii k panu arcibiskupu Graubnerovi, který mě na mých čtecích cestách dvakrát pozval do své rezidence v Olomouci a hovořil moudře i o politice. Na oplátku jsem mu prozradil, co jsem vybádal v hamburském maritimním muzeu: že český národní pozdrav, zanesený sem trampským hnutím z minulého století, je zkratkou staré modlitby mořeplavců, tonoucích za bouře „v úctě k Ježíšovi“´´- Ad Honorem Jesu, po našem Ahoj…

Letos mě náboženství dostihlo hned třikrát. Poprvé, když mi přítel z Příbrami řekl, že redemptoristé v bazilice na Svaté hoře, jež v padesátých letech němě žehnala muklům v uranových dolech, končí svou misi, kterou řád vykonával od půli devatenáctého století, kdy zabránil zkáze pražského kostela na Karlově, kdysi údajně střežící tři zuby Karla Velikého. Zjistil jsem, že rozhodnutí učinil provinciál bratislavský, když počet slovenských řeholníků vysoce překonal počet českých. Přišlo mi to i jako bývalému evangelíkovi líto.

O něco později vysílala televize pořad o zbožném vynálezu pokrokových katolíků: mši svatou pod názvem „S Hospodinem v hospodě“. Když jsem jej shlédl, napadlo mě, že by katoličtí šenkýři mohli iniciovat, aby v čase večerních Klekání čepovali u nich pivo kněží, v rámci akce „S Ježíšem na Jedno!“

Už méně vtipným se mi jeví být bratrovražedná řež katolických akademiků na Univerzitě Karlově, kdy sama paní rektorka s něžným jménem Králíčková, avšak s duchem bojovné Amazonky, nemohouc doručit odvolání děkanu teologické fakulty, chráněnému stavem nemocných, povolala Integrovaný záchranný systém. Na požární žebř vystoupal hasič, a nespatřiv v poschodí živou duši, vnukl paní rektorce, aby v obavě o děkanův život zavelela vyrazil domovní dveře. Nemocný muž doklad o své degradaci nepřevzal, ale mocná žena projevila velkorysost, když dům nedala vyhodit do povětří.

Proživ sám pubertu poválečného svazáka, nedivím se příliš ani svazáctví dnešních mladých křižáků. Věřím však, že jako spravedlivý i přísný otec zasáhne mnou ctěný arcibiskup, dnes už pražský. Protože právě on je teď dědičný pověřenec našeho milovaného císaře Karla Čtvrtého jakožto současný Velký Kancléř, spravující tuto fakultu na věčné časy. Může proto skoncovat s tuzemskou filosofií „To chce klid“, ochromující i mlčící elitu katolických intelektuálů tak, že za ně musí zaskočit zběhlý evangelík.

AHOJ!

Autor je spisovatel