Mezinárodní den žen – je ještě k něčemu?

KOMENTÁŘ

Mezinárodní den žen – je ještě k něčemu?
Zkrátka je to jako vždy: Mezinárodní den žen se pro mě stal jedním z dní, kdy se ostatní přou, aniž je vyzněním dohoda. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Buďme na sebe hrdí, máme na co

KOMENTÁŘ

Před dvěma dny tu kolega Daniel Kaiser psal o tom, že současná povodňová situace prodlužuje období, které začalo za covidu a trvá dosud, totiž období, kdy žijem ...

00:01

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ačkoli je Mezinárodní den žen událost letos již odbytá, protože proběhla před dvěma dny, rád bych se k ní výjimečně vrátil i po expiraci. Pátek byl pro mě totiž dlouho běžný den, řešil jsem pracovní neduhy i duhy, spoustu dalších povinností a nakonec se snažil nakoupit na víkend v nějakou rozumnou odpolední dobu. Zkrátka standardní program. Avizovaný svátek začal mě dohánět až v podvečer, po návratu domů, kdy na mě žena vážně pohlédla a seriózně se mě zeptala, zda ještě otálím, anebo zda už jsem zavolal své mamince a popřál jí k svátku.

 

Jelikož jmeniny slaví rodička v prosinci, ihned mi došlo, že na ně jsem nezapomněl a že v tom bude jiná oslava – a rovněž vzápětí jsem si vzpomněl, že je březen a kolikátého. Nezapírám, že moje maminka si na MDŽ i květnový Den matek potrpí, a že když jí s bratrem náhodou na jeden nebo druhý den popřát zapomeneme, je smutná a někdy, má-li mizernou náladu, nám takové selhání dokonce vyčte. Oba dny maminka vnímá jako výjimečné, kdy je jí vzdán hold za role, jež v životě zastává nejvíc: roli matky a roli ženy. Ve smyslu té, která v jejím vidění světa věčně stojí vzadu.

Toto intenzivní prožívání symbolického svátku má svoje historické partnerské příčiny a je dáno i maminčinou povahou – ale to jsou věci příliš osobní, o nich se tu rozepisovat nehodlám. Podotýkám to jen proto, že kromě mámy vlastně žádnou jinou ženu, která by na svátečním formalismu takto úzkostně lpěla, ve svém okolí nemám. Když jsem se ptal manželky, jestli chce slavit MDŽ a co jí ten svátek vlastně říká, odpověděla udiveně: „Vůbec nic.“ Podobně to mají další, vztah k tomuto dni není u nás v široké rodině podmíněn ani generačně, takže starší k němu nemají blíž než mladší.

Proto mě upřímně překvapilo, kolik mých známých (nejen žen) mělo potřebu už zase manifestovat na sociálních sítích a bít se nejen za tento svátek, ale skrze něj i za práva žen, jež jsou podle nich u nás stále obrovsky pošlapávána. Neposmívám se jim, jen jsem tím udiven. Úplně stejně jako každoročním virválem kolem pomlázky neboli šmigruse (čeká nás toto kolečko letos brzy, za tři týdny). Uvědomuju si každoročně přinejmenším čtyři věci: Zaprvé že pocházím ze silně formálního prostředí, kde se o rolích nediskutovalo, a tak že tyto starosti jsou mi cizí a vlastně nepříjemné.