Potřebujeme víc Mikeů Tysonů!
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
TRUMP V BÍLÉM DOMÉ
"Mohu s jistotou říci, že až nový americký prezident nastoupí do úřadu, svět projde obrovským zlomem," řekl dnes maďarský premiér Viktor Orbán v pravidelném ...
Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus minus vrstevníkovi, pověstnému boxerovi. V dobách jeho sportovní slávy v očích lidí mého typu dokonale naplňoval stereotyp násilnického primitiva – bijec neschopný sebekontroly, který soupeřům ohryzává uši, sotva dá dohromady větu, je neuvěřitelně nafoukaný. Tysonovy osudy jako kdyby tohle vnímání podporovaly, mimo jiné seděl za znásilnění. Jeho životní příběh se ale, myslím, vyvíjí dost zajímavě, je inspirativní.
Minulý týden se Tyson připomněl široce sdíleným videem, které s ním natočila asertivní mladinká influencerka. Stalo se tak v souvislosti s široce medializovaným boxerským „utkáním“, v němž skoro šedesátiletý Tyson dostal na budku od jakési mladé internetové osobnosti. Tyson v rozhovoru, jak se dnes říká, čelil dotazu, jak by chtěl, aby lidé jednou vnímali jeho dědictví. Odpověděl, že dědictví je slovo k ničemu, je to jenom výraz ega, a o Tysonovo „dědictví“ se nikdo – snad kromě jeho dětí a vnoučat – zajímat nebude, protože lidé jsou prach, umřou a je konec. A řešit nějaké „dědictví“ je vzhledem k tomu údělu absurdní. Kontrast mezi nekompromisní chmurou Tysonových slov a aranžmá rozhovoru a entuziastickému projevu zpovídajícího děvčete je kouzelný a dost legrační. Boxer se ale v té konverzaci projevuje vlastně vážně, jako člověk, který nechce dávat instantní odpovědi a o otázce skutečně přemýšlí. Jak vzácné a osvěžující.
Že se s Mikem Tysonem děje něco zajímavého, jsem postřehl před několika lety, při sledování besedy se svým oblíbeným filmovým režisérem Wernerem Herzogem. Vyprávěl tam o setkání s boxerem, v konverzaci prý padlo jméno franského krále Pipina Krátkého, na což Tyson reagoval obsáhlým a poučeným výkladem, z nějž vyplynulo, že o Pipinovi Krátkém ví prostě všechno. Jiný účastník debaty, ředitel newyorské knihovny, zas vyprávěl, jak Tysona vzal do místnosti, kde v ní jsou uchovávány ty nejvzácnější tisky. Ukázal mu také výtisk prvního vydání Machiavelliho Vladaře, Tyson si ho prohlédl a zdvořile ředitele upozornil, že existuje ještě jedno starší vydání – a měl pravdu. Jeden něco takového vyslechne a hned chce vědět víc. Tak jsem trochu zapátral a zjistil jsem, že Tyson se skutečně a hluboce zajímá o historii. Dokáže o ní mluvit se zaujetím samouka, pro nějž ten zájem není jenom důvodem k hromadění znalostí, ale výrazem ptaní se, snahy pochopit pomocí obrácení se k dějinám i svůj vlastní život. Vzhledem k tomu, z jak strašných poměrů Tyson vzešel, jakého vzdělání se mu dostalo, co všechno má za sebou a jak moc má obouchanou hlavu, to je obdivuhodné a inspirativní.