„Orlík jsem předal synovi, radši tam nejezdím.“ Na výpravě s Karlem Schwarzenbergem

VÝPRAVY S KNÍŽETEM

„Orlík jsem předal synovi, radši tam nejezdím.“ Na výpravě s Karlem Schwarzenbergem
Jiří Peňás se svou novou knihou. Foto: Michal Čížek
3
Domov
Jiří Peňás
Sdílet:

A pak jsme již vjeli před hradby hradu Orlík, jenž se před námi vztyčil jako zlatá pevnost s cimbuřím. Jeho holá stěna se náhle vzedme jako obranná zeď, která jako by měla zadržet pokus zřítit se ze skály, na které ho kdysi vystavěli. Ta přehrada, která z druhé strany šplouchá na jeho první patro, z této strany není vidět, takže si pořád lze představit, že za ním je strmá skála a tenhle krásný hrad je pořád srážce krajiny, nad níž se vznáší jako srážce lesů, skal a strání.

– Jak často sem, Jasnosti jezdíte?

„Málo. Už tady nemám co dělat. Já jsem to všechno předal synovi. A protože kdybych sem jezdil, tak bych měl sklony mu do toho kecat, a to by nedělalo dobře, tak sem radši moc nejezdím.“

S Karlem Schwarzenbergem to byly celkem tři celodenní výpravy. Skoro po celou dobu jsem měl zapnutý diktafon. Obsah našich konverzací víceméně odpovídá skutečnosti. Knížecí repliky nejsou s výjimkou první části, kterou jsem mu četl a on přitakával, autorizované, ale jsou z devadesáti pěti procent autentické. Moje též, píše Jiří Peňás o své nové knize Výpravy s knížetem po schwarzenberských místech. Koupit si ji můžete zde.

– Tady z téhle strany můžete mít pořád ještě iluzi, že na druhé straně je skála a pod ní hluboký kaňon Vltavy, čímž byla ta řeka tak jedinečná.

„To jo, ale není. Je tam ta nádrž. Přitom tam byla tak krásná ta krajina! Pořád na to vzpomínám. Lezli jsme po skále, dole byl takzvaný Andělský most, to bylo pořád vysoko na vodou, dole pluly vory, dole byla vesnice Nákle, tam byla krásná empírová hospoda. To je všechno pryč.“

– Nejhorší jsou věci, které už nejde vzít zpátky. Tohle je ten případ. Některé věci se dají vrátit, jiné ne. Ty by se neměly podnikat. Tohle třeba už vypustit nejde, řekl jsem.

„To asi ne, především už se to, co tam bylo, nikdy neobnoví,“ řekl kníže, ale zdálo se mi, že už v téhle konverzaci moc pokračovat nechce, protože na to vlastně ani nebylo co říct.

„Já bych šel s váma do zámku, ale to bohužel nepůjde, protože nemůžu chodit a už se tam nedostanu, pak vám k tomu ještě něco povím. Řekněte tam, že vás posílám já a ať vás pustí, kam budete chtít.“

To tedy řekl majitel zámku, čímž mě postavil před poněkud složitou věc. Bylo totiž pondělí a vrata byla zavřená. Aha, řekl jsem, půjdu, ale zdá se, že zámek je zavřený. Majitel se překvapeně ohlédl a téměř zvolal: „Ono je pondělí! Já jsem zapomněl, že v pondělí je zavřeno. Promiňte, zařídíme to. Michale, mohl byste zavolat?“ – To, zdálo se, Michaela poněkud překvapilo, a tak pravil: „Komu mám zavolat?“ – „No, na správu zámku, nemáte číslo?“ – „To se nezlobte, ale asi nemám,“ řekl Michal, jenž v tom byl evidentně nevinně.

– Já řekl, že to nevadí, že si sem zajedu příště, že pro mě je důležitější, co mi poví on. – „Ne, musíme někomu zavolat, já to obstarám,“ a jal se vyťukávat různá čísla, mluvil chvíli německy, možná se synem, pak asi dvakrát česky, nakonec řekl s evidentní úlevou, že už někdo jde. Za chvíli přišla milá dáma, kastelánka hradu, se kterou se kníže pozdravil, a já mohl jít na privátní prohlídku. Předtím ještě otevřela bránu, a my vjeli na nádvoří. „Nechcete se tam Michale také podívat? Zaparkujte mě tady do stínu, já na vás počkám, nedělejte si starosti.“ Tak jsme šli oba.

Knihu Výpravy s knížetem po schwarzenberských místech si můžete koupit ZDE.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Deset let od skoku Ivety Bartošové

KOMENTÁŘ

V pondělí 29. dubna uplyne přesně dekáda od chvíle, kdy zemřela zpěvačka Iveta Bartošová. Kdy nedaleko svého domu skočila pod vlak, a kdy se tak završil jeden ...

00:07
×

Podobné články