Poslední archetypální žena zanikajícího světa

Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, nebylo mi možná ještě ani deset, ocitl jsem se sám pozdě večer doma, a abych se nebál, díval jsem se na televizi, kde i v té době občas běžel nějaký zápaďácký film. Moc jsem mu vlastně nerozuměl: jakýsi spletitý děj snad z Mexika nebo odkud, kníratí chlapíci v sombrerech tam bojovali proti bůhvíkomu, byly tam neuctivé narážky na Angličany a Američany, docela chaos a zmatek, ale zároveň to byl trochu western čili kovbojka, což mě tehdy zajímalo v naději, že tam budou střílečky. Brzy jsem ale už děj, byl-li tam nějaký, nevnímal.

Mou pozornost zcela a jedině upoutal zjev herečky, která v mém chlapeckém vnímání světa způsobila, co jsem do té doby pravděpodobně neznal. Cosi jako závrať a stav blaženosti, úžasu a uhranutí, pocit, že tohle je cosi, co nějak ve mně, byť stále ještě dítěti, probouzí něco, co tajemně znám, ale ještě nevím, co to je, ale už to ve mně je a budu po tom vždy toužit a nikdy to už nezmizí. Prostě jsem se právě setkal s ženským archetypem.

Ten film se, jak jste jistě poznali, jmenuje Viva Maria!, v roce 1965 ho natočil Louis Malle, hraje v něm krásná Jeanne Moreau, ale tím archetypem byla samozřejmě Brigitte Bardotová. To její tvář, ta zvláštním způsobem dětská, a přitom velmi smyslná, nepochybně něžná, a zároveň jaksi nelítostně krásná, podobná snad mláďatům nějakých obzvlášť roztomilých zvířat, srnčat, kolouchů, možná tuleňů, které pak zachraňovala, způsobila ten omamný a neznámý pocit.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.