V pátek 1. září 1939 ve 4.45 ráno začala 2. světová válka, když děla lodi Schleswig-Holstein začala ostřelovat polské skladiště na Westerplatte.
Foto: Bundesarchiv, DVM 10 Bild-23-63-47 / Wikimedia
1
Ukrajina v noci na dnešek zasáhla ruský ropovod Družba v Brjanské oblasti na západě země, napsala ráno agentura Reuters. Velitel ukrajinských dronových sil ...
Začátek září je čas, kdy rodiče, znavení začátkem školního kolotoče, sahají po večerech spíše po pokleslejších typech relaxace. A tak došlo i u nás na repete netflixovského retro hororu Stranger Things. V jedné ze scén tohoto díla, odehrávajícího se v časech Reaganovy Ameriky, hledá jeden z náctiletých protagonistů vhodné přirovnání pro nestvůru z jiné dimenze, která chce zničit svět. „Jsou jako Němci za války,“ říká. „Nacisté – ne Němci,“ opraví ho sborově jeho parťáci.
A tak ani u pokleslé zábavy si člověk neoddechne od dnešní politiky, hlavně když si zrovna v těchto dnech připomínáme další výročí začátku druhé světové války.
Dialog totiž názorně připomíná něco, co by se dalo nazvat zřejmě nejúspěšnější kampaní v oblasti globální politiky paměti všech dob – „odlišení“ německé státnosti a národnosti od zločinné skupiny strůjců největšího masakru v dějinách Evropy. Operace, která dnes na jedné straně umožňuje třeba „svatořečení“ velkoněmeckého šovinisty Stauffenberga, jelikož se rozhodl vzbouřit se proti nacistické vládnoucí klice, na straně druhé umožňuje úspěšné „podělení se“ o zodpovědnost za hrůzy holokaustu a války s obyvatelstvem Evropy okupované třetí říší. A na straně třetí umožňuje postupné prosazování tvrzení o „Němcích coby prvních Hitlerových obětech“.
V českém prostředí převládá přesvědčení, že by se historie měla ponechat historikům. Je to pochopitelná reakce na nechutné překrucování dějin a jejich „jedinou povinnou interpretaci“ v dobách komunismu. Projevovala a projevuje se třeba v případě státních institucí, jako je Ústav pro studium totalitních režimů, jejichž vznik a fungování provázejí rozpaky a debaty. Není to akademická instituce, jde ale o něco víc než o vládní PR agenturu pro „historickou strategickou komunikaci“. Už samotná hádka, která se před patnácti lety svedla o název ústavu, byla poučná: název běžný na Slovensku a v Polsku, tedy „ústav národní paměti“, neprošel, příliš silně odkazoval právě k tomu, co takové instituce mají dělat: vytvářet (samozřejmě na základě výzkumu dějin) veřejnou politiku paměti. Tedy na základě příběhů minulosti ukazovat, jaké vzory chceme jako společnost napodobovat a oslavovat – a jaké odmítáme a zatracujeme.
Politika paměti má druhou klíčovou rovinu: přestavuje významný nástroj mezinárodních vztahů. Polský filozof Michał Łuczewski ji nazývá klíčovou složkou budování „morálního kapitálu“ dané země. A tento kapitál, stejně jako vojenská síla či ekonomický potenciál, má vliv na celkovou pozici státu v mezinárodním prostředí. Pro velkou část světa jsou v tomto ohledu hlavním vztažným bodem příběhy vznikající v souvislosti s druhou světovou válkou coby nejdůležitější událostí posledního století v globální paměti.
Místo v globální frontě na status největší oběti této války je nesmírně důležité politické téma. Všimněte si sociálních sítí zaplavených grafikami počtů obětí války z jednotlivých států, které mají jednoznačně posilovat především „vyjednávací pozici“ Ruska jako nástupnického státu Sovětského svazu. Podívejme se, jak obrovskou roli hraje ve zdůvodňování invaze na Ukrajinu příběh Ruska coby „věčného bojovníka proti fašismu“. Tento týden jsme všichni řešili demonstraci síly Číny a „protizápadní osy“ v Pekingu v kontextu aktuálních pohybů globální geopolitiky. Ale stojí za to si uvědomit, že Čína se rozhodla velkolepě slavit výročí konce války v Asii teprve nedávno, předtím kladla větší důraz na oslavy vítězství komunistů v občanské válce v roce 1949. Zcela „náhodou“ se tento obrat uskutečnil současně s nástupem prezidenta Si v souvislosti s jeho globálními ambicemi. Výjimečný přístup pak demonstrují Němci, kteří svůj nárok na nekonečné poučování všech kolem o nebezpečích nacionalismu a významu lidských práv (vzpomeňme na rétoriku „morálního impéria“ doby migrační krize) vyvozují z vlastního „velkého narativu“ národa, jenž se dokázal vypořádat s vlastní temnou minulosti.
Nový polský prezident Karol Nawrocki prvního září opět položil na stůl téma válečných reparací či jiné formy odškodnění za děsivou lidskou a materiální katastrofu, již Německo způsobilo na polském území – a za kterou se už desetiletí úspěšně snaží platit jen slovy a prázdnými gesty. Naopak Polsko čelilo před nedávnem dalšímu z mnoha útoků přicházejících ze strany izraelského veřejného mínění. Fanoušci Makabi Haifa na fotbalovém zápase s Lechem Poznaň připomněli v Izraeli rozšířenou představu o Polácích jako „pomocnících nacistů“. Sám Izrael je zase pod palbou ze všech stran kvůli krizi v Gaze, která velmi často využívá historické asociace. Nápis „Holokaust 2025“, nasprejovaný na židovském obchodě v pražských Vinohradech, mířil přímo na hlavní zdroj izraelského historického morálního kapitálu. Strkanice ve frontě obětí trvá, i když od konce války uplynulo osmdesát let.
A čím více se hýbou tektonické desky světové politiky, tím ošemetnější je dělat, že historie je z tohoto globálního přehodnocení vyjmuta. Agresivně v tomto ohledu postupuje především Rusko, které poté, co muselo se svým historickým narativem o válce ustoupit z velké části střední Evropy, dobylo pro změnu většinu tzv. globálního jihu. V poslední době se na síti X opakuje situace, kdy do diskuse o Katyňském masakru či o podílu Stalina na rozpoutání války vstupují (s obhajobou Sovětského svazu) uživatelé třeba z Ugandy nebo Jižní Afriky.
Zajímavý postřeh získal v těchto dnech Stephan Stach z berlínského think tanku Zentrum Liberale Moderne. Poukázal na to, že téma válečných reparací, které Polsko otevírá vůči Německu, není komplot „zlých nacionalistů“, ale spíše otázka „generační obměny“. Nová generace už zkrátka nesdílí devadesátkový pocit, že „dějiny skončily“, a těm, kteří do Fukuyamova „světa po konci dějin“ pronikli na poslední chvíli (tak jako země střední Evropy), nezbývá než akceptovat podmínky vytvořené bez jejich účasti.
V české politické debatě historické otázky stále patří spíše do kategorie „iracionální“, „zbytečné“ a „zástupné“, oproti „reálným“ tématům jako deficit a důchody. Politiku paměti by měla obstarat „kulturní obec“ a „občanská společnost“. I proto si potlesk zaslouží pražské Muzeum paměti 20. století, které tento týden zorganizovalo předvolební debatu zástupců politických stran věnovanou výhradně politice paměti. Berme to jako signál, že i v Česku se vnímání role dějin ve veřejném životě proměňuje. Globální povědomí o Lidicích, se všemi velmi reálnými zisky, které to Československu a Česku v minulosti opakovaně přineslo, se také neudělalo „samo“.
00:02
