Nezdrženlivý Klempíř

KOMENTÁŘ

Nezdrženlivý Klempíř
Ministr kultury Oto Klempíř. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Ještě pár hodin předtím, než se česká veřejná debata stočila ke zprávám, jež Petr Macinka přes Petra Koláře posílal Petru Pavlovi, to vypadalo, že se bude zabývat jinou kauzou související s Motoristy. V pondělí večer byl odvysílán v pořadu Reportéři příspěvek o minulosti ministra kultury Oty Klempíře, který byl v polovině osmdesátých let informátorem Státní bezpečnosti z prostředí, jak se tehdy oficiálním jazykem říkalo, závadové mládeže. Ta skutečnost je známá několik let, Klempíř sám se k ní vyjadřoval a s lítostí o ní mluvil v rozhovorech pro média. Tu spolupráci po roce ukončil, pomohla mu v tom, jak říká, přítelkyně, jež pocházela z rodiny významného komunistického funkcionáře, na jehož jméno estébáci slyšeli.

Politický vzestup Oty Klempíře je důvod, proč se k tomuhle příběhu z ministrovy minulosti vrátit.

 

Reportérům se podařilo najít Martina Semráda, jednoho z těch, jež Klempíř udal. O informacích, které dnešní ministr StB předával, toho ovšem bylo dřív publikováno víc – třeba v rozhovoru s historikem Petrem Blažkem pro DVTV nebo v článku na serveru Info.cz. Reportáž ČT, myslím, nebyla dobře zvládnutá, obsahovala i tvrzení, že si Klempíř spoluprací s StB pomáhal v kariéře, což je vzhledem k jeho tehdejší dělnické profesi absurdní. Bez ohledu na veškerou a někdy třeba i oprávněnou kritiku ale reportáž ukázala jednu důležitou věc.

V jednom záběru je vidět i zápis, jakou informaci Oto Klempíř předal. Semrád podle něj kamarádům dával marihuanu (vypěstoval pár kytek), StB od spolupracovníka dostala i přesné určení místa, kde ji má v bytě schovanou. I zmíněný starší text serveru Info popisuje konkrétní kauzy, v nichž měl Klempíř předat velmi konkrétní a využitelné informace (kdo vyrábí placky, kdo napsal v Nerudově ulici na zeď slovo „punk“, kdo o místních punkerech chce natočit film a podobně).

To všechno se stalo před víc než čtyřiceti lety, z dochovaných záznamů se člověk nedozví celou pravdu. Mladý muž podlehl brutálnímu nátlaku, selhal a zbytek života toho třeba litoval, třeba se to i snažil nějakým způsobem napravit nebo se z toho poučit. Třeba. Oto Klempíř nebyl zdaleka jediný, koho se v těch letech snažila StB různými formami nátlaku přimět ke spolupráci. Na někoho zatlačili víc, na někoho míň. Někdo to ustál, někdo ne. Ale i mezi těmi, kdo závazek podepsali, existovaly velké rozdíly.

Byli lidé, kterým se po podpisu všechno rozleželo v hlavě a ve svém okolí rozhlásili, že se zavázali ke spolupráci, čímž byli v očích StB coby zdroj informací „znehodnoceni“. Jiní se snažili tajným alespoň neříkat všechno, sdělovat jim jenom věci, které estébáci už stejně věděli a které těžko mohly někomu ublížit, a pokud věděli něco potenciálně nebezpečného, nechávali si to pro sebe. Někomu takové předsevzetí moc dlouho nevydrželo, jiný si zas dlouhé roky namlouval, že s estébáky hraje chytrou hru, zatímco v reálu ho tajní vymačkávali jak citron. Ale byli lidé, kteří tu situaci alespoň v nějaké míře tímhle způsobem zvládali. Když už do toho spadli, snažili se být co nejvíc zdrženliví. Oto Klempíř mezi ně zjevně nepatřil. Jeho spolupráce byla velmi nezdrženlivá. Říkal StB věci, které říkat nemusel, o nichž tajná policie nevěděla a byly pro ni užitečné. Ano, je to už víc než čtyřicet let, ale stejně. Možná za to na mojí straně může nějaké pamětnické zkreslení, ale přijde mi to důležité.

×

Podobné články