Vřelý dík redakci a Jiřímu Peňásovi za podnětný rozhovor s doc. historikem Ivo Cermanem o současném globálním a potažmo i českém akademickém antisionismu, jehož ...
Přicházejí Vánoce a s nimi i radostné a obligátní shledávání s rodinou, což – pokud jste naplavenina v Praze jako já – znamená také návrat do rodného města přes půl republiky a značné množství času stráveného za volantem, a to často v kolonách mezi ostatními svátečně naladěnými řidiči, kteří vyrážejí ve stejnou dobu a za stejným účelem. Snad je to tím, že jsem se naučil řídit až po třicítce, ale přiznám se, že pro mne soukromá automobilová doprava nikdy nenesla takový nádech romantiky a magie jako pro ty, kdo se učili řízení už s nástupem dospělosti a věc mají navěky spojenou s nabytou svobodou a nově objeveným světem dosud nezažitých možností.
Tím nechci nijak odsuzovat ani shazovat preference nadšených motoristů – to je ostatně doménou jiných komentátorů, jejichž vitriol je pro mne často těžké pochopit. Jde zkrátka o to, že se při unylém a zdlouhavém řízení nejednou přistihnu, jak toužebně fantazíruji o tom, jaké by to bylo mít vozidlo, které by mou spoluúčast vůbec nepotřebovalo, takové, které by sebe – a mne – dokázalo odřídit samo. Zdeněk Hřib by mne pravděpodobně v tento moment odkázal na veřejnou dopravu, jež mé přičinění při jízdě také nevyžaduje, jenže tím bych si moc nepomohl, neboť tam na mne čekají obtíže ještě horší než monotónnost řízení – navíc zkuste si někdy najít spoje do Třebíče.
Ale zpět k autonomním vozidlům – ta byla ještě před několika lety doménou sci-fi, ovšem s nástupem moderních senzorů, hlubokých neuronových sítí a obrovského výpočetního výkonu se začala rychle posouvat do sféry reality. Ambiciózní projekty Googlu, Tesly nebo dalších technologických firem postupují s vývojem neskutečně rychle a zdá se, že možná brzy budeme mít na dohled svět, kde řidiči z masa a kostí budou působit stejně anachronisticky, jako v současnosti působí formánci a drožkáři. Kéž by to přišlo co nejdřív!
Samořízení již funguje na omezeném území v řadě měst na světě, ale ještě donedávna to nevypadalo, že by zde byla možnost masového rozšíření autonomních vozidel napříč většími geografickými celky. Hlavním argumentem pro zdrženlivost byla od začátku otázka bezpečí na silnici. Ta ovšem v poslední době začíná poměrně rezolutně ukazovat opačným směrem než předtím a je pravděpodobné, že pokud nám do budoucna skutečně půjde o bezpečnost účastníků provozu, měli bychom na samořízení přejít spíše dříve než později.
Překvapivé zjištění teď přinesla data od společnosti Waymo, která provozuje robotické taxíky bez řidiče – firma vznikla jako interní projekt Googlu v roce 2009 a o sedm let později se osamostatnila. Původně zahájila autonomní komerční provoz ve Phoenixu v Arizoně a následně se rozšířila do San Francisca a Los Angeles v Kalifornii a pak i do dalších amerických měst. Waymo letos zveřejnila údaje o více než 150 milionech autonomně odřízených kilometrů, což nyní představuje největší objem informací o bezpečnosti samořízených vozidel na světě.
Ve srovnání s lidskými řidiči v obdobných situacích a na stejných silnicích vykazovala vozidla Waymo o 91 procent méně nehod, které vedly k vážnému zranění či smrti, a o 80 procent méně nehod způsobujících jakékoli zranění. Zvlášť markantní byl rozdíl na křižovatkách, které patří k nejnebezpečnějším místům silničního provozu: zde Waymo dosáhlo o 96 procent nižší míry nehod se zraněním. „Možná jsme na cestě k tomu, abychom odstranili úmrtí v dopravních nehodách jako jednu z hlavních příčin mortality ve Spojených státech. A zatímco mnozí to vnímají jako technologický příběh, já to považuji za revoluci ve veřejném zdraví,“ komentoval data neurochirurg Jonathan Slotkin v deníku Wall Street Journal.
Slotkin, který pracuje v traumacentru a s důsledky nehod se každodenně setkává, také apeluje na to, aby zákonodárci nebránili rozvoji samořízení, který podle něj s sebou nese obrovský potenciál pro záchranu životů – v Americe při autonehodách loni zahynulo bezmála čtyřicet tisíc lidí a toto číslo by mohlo být zredukováno na zlomek, neboť autonomní vozidla, na rozdíl od lidí, netrpí roztěkanou pozorností, citovým pohnutím či obyčejnou únavou, což jsou všechno faktory, jež hrají při nehodách roli.
S nástupem umělé inteligence se často hovoří o nebezpečí, které může vyplynout z přílišné závislosti na této technologii. Sám jsem před pár měsíci psal o riziku kognitivní degenerace v textu „Ztratíme schopnost myslet?“, kde se opírám o sdělení univerzitních profesorů, kteří varují před pesimistickou vyhlídkou na vzdělávání v čase, kdy studenti nebudou muset psát a vše si nechají vygenerovat strojem. Je však k diskusi, zda určitá forma náhrady by v některých oblastech nebyla ku prospěchu věci – a v případě řízení bych se nechal přesvědčit.
Plošného nástupu samořízení se nicméně nejspíš do konce tohoto desetiletí nedočkáme. Do té doby se musíme spolehnout na vlastní, nedokonalý úsudek – a kolem Vánoc obzvlášť. Jen v letech 2021 až 2023 bylo podle BESIP mezi svátky (23.–31. 12.) zaznamenáno 4787 dopravních nehod. Než přijdou roboti, zůstává odpovědnost za sebe i za ostatní na nás.
00:07
