Unikl americký mírový plán pro Ukrajinu – a okamžitě se zformovaly šiky zastánců a odpůrců návrhu. Podle prvních Ukrajina válku prohrála, je třeba spolknout hoř ...
Dočtu-li se dnes o nějakém uměleckém díle, že „klade otázky“, jímá mě podezření, že opak je pravdou, že otázky neklade žádné, jenom polopaticky ilustruje nějaké odpovědi. Mám proto velkou radost, když mohu ctěným čtenářům oznámit, že jsem na dílo, jež skutečně klade otázky, narazil, a ty otázky jsou navíc relevantní ve vztahu k dnešnímu světu, mohou člověku docela vrtat hlavou, když si je připustí. Je chytré a pronikavé, ale nijak zaumné, k publiku mluví snadno srozumitelným, nekomplikovaným jazykem, nevyžaduje od něj dlouhodobou přípravu, otrlost vůči někdy náročnému jazyku vysokého audiovizuálního umění. Mluvím o televizním seriálu Pluribus, v nabídce Apple TV+ (případně Canal+) je možné streamovat jeho první čtyři díly.
Jeho tvůrcem a hlavním scenáristou je Vince Gilligan: proslavil se jako autor skvělých a populárních seriálů Breaking Bad (Perníkový táta) a Better Call Saul (Volejte Saulovi), a dostal se tím do pozice tvůrce, jehož jméno samo o sobě táhne. Na streamovacích společnostech si proto dokáže vydobýt šanci dělat i to, co chce. V jeho případě to byla konkrétně podivná sci-fi, z produkčního hlediska velmi drahá, v jejíchž prvních čtyřech dílech se toho moc nestane. Jmenuje se Pluribus.
V něčem připomíná klasické filmy typu Invaze lupičů těl, jejich premisu ale podvrací a rozvádí nečekaným směrem. Asi by se dalo říct, že to je dystopie, ale neuzavírá se možnosti nerelativizované utopičnosti. První část je velice dějová – pozemští vědci rozluští signál z vesmíru, pochopí, že obsahuje genetickou informaci čehosi jako viru. Vede to k předvídatelným důsledkům: lidští vědci ten virus samozřejmě vytvoří, organismus samozřejmě unikne a promění (zdá se, že nenávratně) celý svět a lidi v něm. Funguje jako „psychické lepidlo“ – z lidstva se pod jeho vlivem fakticky stane jedna propojená bytost, která dál existuje v milionech těl, jsou jí dostupné znalosti, vzpomínky a prožitky každého z nich. Ta bytost, říká si „my“, je ale vyrovnaná a šťastná, všechny bytosti, jimiž je tvořena, spojuje do harmonického celku, stmeleného společnou vůlí a sdílenou nadlidskou myslí, společným prožitkem světa. Jen několik malinko lidí se ukáže být vůči té nákaze imunní. Patří mezi ně Američanka Carol (Rhea Seehornová), značně zahořklá autorka romantického braku, která během nákazy ztratí svou partnerku. V následujících pokračováních se tahle občas vzteklá paní se sklonem k pití a sklonem vidět sebe i svět v tom nejhorším možném světle zvolna vypořádává s novou realitou, snaží se jí přijít na kloub, asi směřuje k nějaké konfrontaci s ní.
V typickém dystopickém příběhu by ta harmonická a šťastná realita jen zakrývala černočerné úmysly nějaké nepřátelské síly. Gilligan ale, zdá se, jde jinou cestou. Věci jsou v příběhu prostě takhle. Z lidí se stalo šťastné my. Jméno minisérie odkazuje k heslu E Pluribus Unum (z mnohosti jedno), oficiálnímu motu Spojených států – a dovádí ho do krajnosti. Bylo by to skutečně tak hrozné, kdyby se lidé stali tím jedním, zmizely by řevnivost, nepřátelství, války? Nahradilo by je něco víc než spolupráce, propojená existence, v níž by fakticky přestala existovat smrt, protože zánik těla by přežila mysl rozpuštěná v kolektivním já?
Gilligan divákovi odpověď nijak neusnadňuje, jakkoliv autor i publikum jistě stojí spíš na straně lidské individuality, snadným odpovědím se ale brání. Jeho smírná a pozitivní dystopie jako kdyby byla kontrapunktem k hrozivým obrazům rozdělení, častým v dnešní veřejné debatě. Zároveň je ale ten svět, popsaný s kombinací pronikavosti, vtipu i jaksi zdrženlivých, ale o to silnějších emocí, v něčem velice dnešní. Neplatí v něm, že Gilliganovo „my“ slouží především coby metafora toho či onoho (hodně diváků je vnímá jako alegorii umělé inteligence, již mohou připomínat i jeho promluvy plné informativních detailů a pozitivního přístupu). V něčem ta Gilliganova dystopie/utopie ukazuje naplnění tužeb západního člověka. „My“ je v komunikaci s Carol vždycky vstřícné, respektuje její svobodu volby čehokoliv a napomáhá jí ji realizovat, i když si hrdinka přeje třeba granát, neustále ji „podepírá“ pozitivní afirmací – tvoje spisování je kvalitou rovno Shakespearovi. Pluribus vlastně ukazuje svět, který jednotlivce vnímá přesně tak, jak si ten jednotlivec vnímaný být přeje. Nárokoval si být někdy nezpochybňovaný, permanentně ujišťovaný o svých kvalitách a ve svých pravdách – a teď to má. Naprosté peklo.
00:08
