Soud v Paříži v pondělí potrestal povinným školením o kybernetické šikaně a podmínečnými tresty všech deset lidí, kteří se zodpovídali z šíření spekulací, že ...
O víkendu jsme dostali ukázku toho, jak to vypadá, když se supervelmoc rozhodne chovat jako supervelmoc. Spojené státy zaútočily na Venezuelu, a zatímco americké letectvo bombardovalo podle libosti vojenské cíle, speciální síly Delta Force si došly pro venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a odvezly ho ze země. Američané ho nyní hodlají soudit. Jaké jsou závěry z celé operace?
Zaprvé: americká armáda je stále nejmocnější a nejlepší na světě. Pokud jde o konvenční operace, nemá na světě rovného. Stačí to porovnat s tím, jak si vedla ruská armáda na začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu. Ta se také pokusila vysadit speciální síly v hlavním městě, jež měly zajmout či zabít prezidenta. Skončilo to fiaskem. V Česku by nás mělo zajímat především to, že se náletů na Venezuelu účastnily stíhačky F-35, které si ve vzduchu, podobně jako loni nad Íránem, dělaly, co chtěly. Možná tedy nepůjde jen o předražené hračky, ale skutečně o momentálně nejlepší letadla na světě. Ukazuje se také, že drony nestačí na všechno. Smrtelné jsou na relativně úzkém úseku ukrajinské fronty, ale pokud chcete schopnost operovat stovky a více kilometrů od své základny, stále potřebujete klasické letouny.
Zadruhé je tu otázka mezinárodního práva. Americká akce byla odsouzena jako jeho hrubé porušení, které prý jen podnítí autoritáře, jako jsou Vladimir Putin a Si Ťin-pching, k vlastním nelegálním dobrodružstvím. U nás se proti americké operaci postavili lidé napříč politickým spektrem, od šéfky komunistů Kateřiny Konečné přes senátora Pavla Fischera až po piráta Ivana Bartoše.
Mezinárodní právo je sice hezká myšlenka, ale v praxi může fungovat pouze tehdy, pokud je někdo ochoten jej vymáhat. V minulosti to byli často Američané. V podstatě celý civilizovaný svět se shodl na tom, že Maduro je brutální diktátor, který ožebračil svou zemi, zfalšoval volby a je napojen na drogové kartely. Zmohli se však maximálně na ostrá odsouzení na Twitteru, což běžným Venezuelanům příliš nepomohlo, na rozdíl od strčení Madura do pytle hochy z Delta Force. Sice k tomu neměli razítko od OSN, ale reálně udělali pro dodržování lidských práv více než Rada bezpečnosti za posledních několik let, mimo jiné proto, že si v ní velmoci navzájem vetují jakékoli snahy. Trump se zachoval jako kovboj, který přijel do městečka ovládaného zkorumpovaným šerifem.
Klást rovnítko mezi Putinovu invazi na Ukrajinu a americký zásah ve Venezuele nelze. Mezi odstraněním nepopulárního diktátora a nevyprovokovaným útokem na svobodně zvolenou a demokratickou, byť možná nedokonalou, vládu neexistuje morální ekvivalent. Asi nejlépe to vystihuje věta, kterou řekla Janě Ciglerové z Českého rozhlasu Venezuelanka žijící v USA: „Kde jste byli vy, dodržovači mezinárodního práva, když Chávez nechal na mostě střílet do lidí a Maduro mučil naše lidi?“
Samozřejmě Trump nenechal Madura odvést jen ze snahy darovat běžným Venezuelanům svobodu. Měl k tomu i pragmatické důvody. V posledních dnech se nejvíce mluvilo o ropě, Venezuela má jedny z největších zásob na světě. Jako o jednom z důvodů útoku o tom mluvil i sám Trump. Ve skutečnosti to však bude jeden z méně významných motivů americké akce. Trumpovi se ropa uhnízdila v mozku, jelikož má tendenci vnímat politiku jako transakční záležitost. Když se dozvěděl, že Venezuela znárodnila ropný průmysl v 70. letech a tím připravila o majetek i americké společnosti, nejspíš to začal chápat jako křivdu, kterou je třeba napravit. Kontrola ropy je pro něj navíc velmi hmatatelným výsledkem celé operace.
Větší roli však nejspíše sehrály jiné faktory. Zaprvé pronikání drog do USA, přičemž Venezuela je jedním z hlavních tranzitních států a její vláda do tohoto obchodu je zapojena. Dále jsou tu geopolitické důvody. Venezuela je nepochybným spojencem nepřátel Západu. Čína patří mezi hlavní finanční sponzory venezuelského režimu a čínské firmy tam masivně investují. Rusko je zase klíčovým dodavatelem vojenského materiálu. Během nepokojů po zfalšovaných volbách v roce 2019 Moskva údajně vyslala do Caracasu žoldnéře z Wagnerovy skupiny, aby Madura chránili. Dalším spojencem Venezuely je Írán, který jí dodává drony. Důvěryhodné zdroje navíc uvádějí, že teroristické hnutí Hizballáh, řízené z Teheránu, se podílí na venezuelském obchodu s drogami.
Odstranění Madura je políčkem a varováním těmto státům. Ti, kdo chtějí, aby se Západ postavil Putinovi a spol., by měli tuto akci vítat. Rusové se již nyní obávají, že pokud Američané opravdu získají kontrolu nad venezuelskou ropou, mohou její cenu srazit tak nízko, že se Moskvě přestane vyplácet těžba, což by tvrdě zasáhlo ruskou ekonomiku.
Představa, že by to mělo Rusko či Čínu k něčemu podnítit, je rovněž scestná. Putin už čtvrtým rokem útočí na Ukrajinu a k tomu americký příklad rozhodně nepotřeboval. Hlavní překážkou čínské invaze na Tchaj-wan není mezinárodní právo, ale americká 7. flotila. Navíc Čína tvrdí, že se na otázku Tchaj-wanu mezinárodní právo vůbec nevztahuje, protože jde o její vnitřní záležitost. Pokud americká akce ve Venezuele něčeho dosáhla, pak přinejmenším donutila Peking se zamyslet. Trump totiž ukázal, že použití síly má stále ve svém arzenálu.
Zatřetí jsou tu oprávněné obavy z dalšího vývoje. Američané jsou mistři ve vojenském zničení nepřítele, ale následná stabilizace jim zpravidla příliš nejde, jak ukazují příklady Afghánistánu, Iráku či Libye. Lze si představit řadu scénářů, v nichž by současná naděje na svobodu pro Venezuelu skončila katastrofou. Počínaje variantou, kdy Trump po únosu Madura ztratí o situaci zájem a diktatura bude pokračovat, jen s někým jiným v čele. Nebo sice nastoupí demokratická vláda, ale síly věrné Madurovi rozpoutají občanskou válku či guerillovou kampaň. Problémy, které po sobě Maduro zanechal, mohou být navíc tak rozsáhlé, že je žádná vláda nebude schopna vyřešit, a bída s chaosem tak budou pokračovat.
Existuje však i opačný scénář. Ne každé razantní použití síly nutně vede ke katastrofě. V prosinci 1989 USA za podobných okolností sesadily panamského diktátora Manuela Noriegu. I tehdy bylo záminkou jeho zapojení do obchodu s drogami. Panama se však nepropadla do chaosu a stala se stabilní demokracií.
Před šesti lety Trump nařídil zabít íránského generála a hlavního stratéga státního terorismu Kásima Sulejmáního. Skeptici tehdy rovněž varovali před strašlivou íránskou odvetou. Ve skutečnosti Teherán na několik let stáhl ocas.
Podobné to bylo i při loňském izraelském útoku na Írán, do něhož se nakonec zapojil i Washington bombardováním íránských jaderných zařízení. Také tehdy varovali skeptici před katastrofickými následky. Komentátor Tucker Carlson tvrdil, že úder povede k tisícům mrtvých Američanů. Nestalo se nic. Naopak je to íránský islamistický režim, který nyní čelí rostoucí nestabilitě.
Zatčení Madura je tedy dobrým prvním krokem. Nyní musí Američané udržet pozornost a dotáhnout změnu venezuelského režimu do úspěšného konce.
00:08
