Za všechno můžou voliči?
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
NÁLEZ Z DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
Dělníci ve výkopu poblíž Olešníku na Českobudějovicku dnes objevili munici. Přivolaní policisté zjistili, že jde o střelivo pěchoty sovětské armády z konce ...
Proč Kamala Harrisová prohrála a proč tak výrazně? Pro mnoho a mnoho lidí, kteří v Americe i mimo ni doufali ve vítězství demokratů, to je dost naléhavá otázka. Část z nich – včetně lidí veřejně známých a těšících se jisté intelektuální autoritě – přichází s variantou jednoduché odpovědi: Prohrála, protože voliči morálně selhali. Jsou to větší rasisti a misogynové, než jsme – zaslepeni ušlechtilým idealismem – čekali, jsou ještě nevzdělanější, než jsme čekali, tolik jsme toho pro ně udělali (často řečeno směrem k početným „přeběhlíkům a přeběhlicím“ z řad a menšin), a takhle se nám odvděčili.
Když člověk napne svou schopnost empatie až k prasknutí, může to tak trochu a na půl pusy omluvit jako výtrysk frustrace, po němž třeba přijde snaha o trochu rozumnější analýzu. A ano, bez ohledu na tu křeč, již nemalá část stoupenců amerických demokratů momentálně předvádí, zůstává Donald Trump nepřekonaným etalonem neschopnosti přijmout prohru. A ano, v početném táboře jeho voličů jistě jsou taky nějací rasisté a misogynové, daleko důležitější pro jeho vítězství ale byly zisky mezi voličkami a příslušníky menšin. Ale stejně. Ta potřeba odůvodnit si všechny nezdary působením zlovolných sil, jež obloudily zpozdilý lid, snadno podléhající atavistickým pudům a manipulacím, má jednu velkou výhodu: zbavuje člověka odpovědnosti, dělá z něj a jeho okruhu osamělý ostrůvek ctnosti a rozumu uprostřed temného iracionálního šílenství. A takového obrazu se jeden vzdává nerad, raději i ty volby prohraje a snaživě zadělává na prohru příští.
Uznávám, tenhle model argumentace nepěstuje jenom ta část západních elit, k níž dnes patří američtí demokraté. A nemám nejmenší pochybnost o tom, že po nástupu druhé Trumpovy administrativy mezinárodní fanklub zvoleného prezidenta její výkony vyrovná, ba překoná.
Zpět k dnešku. Mezi těmi nikoliv moralizujícími vysvětleními prohry Kamaly Harrisové je také poukazování na to, jak se kandidátkou stala. Pozdě a v nouzové situaci, po odstoupení Josepha Bidena, bez primárek a jako kandidátka, jejíž největší předností v danou chvíli bylo, že její nominace nevyvolá těsně před volbami zásadní rozkol ve straně, který narychlo svolané primárky mohly způsobit. Stojí ale za připomenutí, jak k té situaci došlo. Prezident Biden začal mentálně upadat a jeho stav se zhoršoval. Demokratický establishment a jemu nakloněná média a veřejně činné osobnosti na to reagovaly intenzivním „vymlčováním“ a popíráním, přičemž prakticky všichni „drželi basu“, dokud to po katastrofální televizní debatě definitivně přestalo být možné – a najednou byli ochotni konečně přiznat problém, jehož existence musela být delší dobu zjevná každému laickému divákovi zpravodajství. A ano, moc se toho už pak dělat nedalo. Ta situace jistě a výrazně přispěla k prohře jejich kandidátky. Nezpůsobila ji ale nešťastná shoda okolností nebo škodolibost osudu, ale ono ostudné popírání a vymlčování, jež ovšem nebyly nějakou extrémní reakcí na extrémní situaci, ale standardním modem operandi, použitým ovšem zvlášť demaskujícím způsobem. Možná by si na to demokratičtí stratégové mohli vzpomenout. Mnozí kritici Donalda Trumpa se teď na veřejnosti diví, jak mu mohla velká část amerických voličů dát hlas bez ohledu na jeho způsoby, vystupování, minulost, soudní kauzy, mravy, vkus a tak dále. Tu otázku by ale měli přeformulovat: Jak jsme dokázali dosáhnout toho, že všichni ti lidé v takovém člověku vidí lepší alternativu vůči nám?