„...a pak přišli Rusáci a byl amen“. Vydávala s manželem v exilu knihy. Sama psala, ale i hrála a zpívala

Zdena Salivarová-Škvorecká, která zemřela 25. srpna 2025 v Torontu ve věku 91 let, patřila k nejvýraznějším osobnostem českého posrpnového exilu. Ještě před svou emigrací byla nejen spisovatelkou a překladatelkou, ale i zpěvačkou a herečkou. Po útěku do Kanady jsme ji vnímali především jako spoluzakladatelku a duši nakladatelství ’68 Publishers, jež se stalo symbolem svobodné české literatury vydávané za železnou oponou. Jejím manželem a nakladatelským souputníkem byl neméně slavný spisovatel Josef Škvorecký.

Narodila se 21. října 1933 v Praze do rodiny nakladatele Jaroslava Salivara. Osud rodiny poznamenaly politické procesy po roce 1948 – otec musel emigrovat do USA a bratr Lumír strávil deset let v jáchymovských lágrech. Sama Zdena nejprve vystudovala gymnázium a poté se vydala na dráhu zpěvačky a herečky. Účinkovala v souboru písní a tanců, hrála v Laterně Magice, vystupovala s vokálním kvartetem Inkognito a později se zapsala i na FAMU, kde studovala dramaturgii u Milana Kundery.

Rozhodujícím zlomem v jejím životě byla emigrace v roce 1969. Spolu s manželem, spisovatelem Josefem Škvoreckým, odešla do Kanady a v roce 1971 v Torontu založili nakladatelství ’68 Publishers. Vydávali v něm knihy v socialistickém Československu zakázaných autorů – od Kundery a Havla po Klímu či Kohouta – a jejich činnost se stala pro tehdy neoficiální českou kulturu zásadní. Salivarová zastávala roli editorky, grafičky i organizátorky, často pracovala pod pseudonymem Věra Držmíšková. Do roku 1993 v nakladatelství vyšlo 277 titulů, které v Československu kolovaly v samizdatu a vracely tak do vlasti zakázaný hlas exilové literatury.

Nakladatelství vedla především ona, začátky ale nebyly snadné. "Důležitou roli sehrál fakt, že pro exulanty z roku 1968 byl Josef už známý spisovatel a na základě toho jsme si získali důvěru čtenářů. Vždyť ekonomika nakladatelství byla založena na tom, že si u nás čtenáři předpláceli knihy a my jsme z toho financovali jejich vydání," vzpomínala Salivarová pro tisk. Po celou dobu života za hranicemi tak udržovala pouto s vlastí.

Vedle nakladatelské práce byla Salivarová také autorkou. Debutovala povídkovým triptychem Pánská jízda (1968), který ironicky reagoval na Kunderovy Směšné lásky. Její nejznámější román Honzlová (1972) je kritickým obrazem normalizačního režimu, psaným s tragikomickým nadhledem. V dalších dílech (Nebe, peklo, ráj či Hnůj země) zpracovávala témata emigrace, etických dilemat i ženského údělu.

Obraz několika generací českého exilu vyvstává v jejím románu s autobiografickými prvky Hnůj země z roku 1994. Vznikl krátce po její trpké zkušenosti s objevením jejího jména na divokých seznamech údajných spolupracovníků a agentů StB v rodné zemi. Nakonec před soudem své jméno očistila a následně sestavila z příspěvků stejně postižených sborník Osočení.

Nelehké chvíle zažívala Salivarová i v mládí. Osudy její rodiny poznamenala poúnorová emigrace otce, který také vydával knihy: "Tatínkovo nakladatelství po únoru 1948 znárodnili, pak tatínka uvěznili, a když ho po dvou letech pustili, v tu ránu zmizel za kopečky. Dostal se do New Yorku a tam dělal správce u nějaké loďařské společnosti," vzpomínala. Kvůli tomu její matka nemohla najít práci a bratra uvěznili na deset let.

KOMENTÁŘ: Toxický plán obnovy

Přesto vystudovala dívčí reálné gymnázium. Podařilo se jí dostat do Československého státního souboru písní a tanců, následoval jazzový Inkognito kvartet, působila i v pražské Laterně Magice. Nakonec přišla nabídka do divadla Paravan: "Chtěla jsem se ale vzdělávat, což jsem dřív z kádrových důvodů nemohla, a proto jsem se přihlásila na FAMU. Studovala jsem tři roky dramaturgii a pak přišli Rusáci a byl amen."

V 60. letech si nicméně zahrála v několika filmech, například O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky (oba 1966) režiséra Jana Němce a také Farářův konec z roku 1968, který režíroval Evald Schorm. Také překládala z francouzštiny, například Georgese Simenona a Léa Maleta.

Josef Škvorecký se na ni chodil dívat do divadla Paravan. Vzali se v roce 1958, i když se znali teprve tři měsíce. Jak sama Salivarová říkala, na pochybnosti nebyl prostor. Od začátku je prý spojovala upřímnost: "Než jsme se vzali, tak jsme si na sebe všecko pověděli. I ty nejhorší věci. Když je člověk mladej, čtyřiadvacet let, tak má nějakou milostnou minulost a všelijaký hříšky. A já jsem si říkala, já než si toho Josefa vezmu, tak ať o mě všecko ví. Ať se rozhodne, jestli mě chce, nebo ne. A dopadlo to dobře,“ vzpomínala.

Později začala společně s manželem psát taky detektivní příběhy: "Takovej mám ostych, že jsem na tom podepsaná. Protože já mu říkám nápady, napíšu kapitolu, dvě, tři, ale on to odedře všechno sám," popisovala skromně jejich spolupráci. Škvorecký jí byl celoživotní inspirací. Mnoha povídkami a články přispívala též v 70. a 80. letech do exilových časopisů. Po roce 1989 publikovala v Lidových novinách, Literárních novinách a Respektu.

Exil jí přinesl uznání, ale i trest – v roce 1978 jí komunistický režim odebral československé občanství. Domů se mohla vracet až po listopadu 1989, kdy se s manželem znovu stali vítanými hosty českého kulturního života. V roce 1990 obdržela spolu se Škvoreckým Řád Bílého lva a o dva roky později čestný doktorát Torontské univerzity.

Po úmrtí manžela v lednu 2012 ve věku 87 let žila Salivarová až do své smrti v Torontu, které jí bylo druhým domovem. Česko ale od revoluce pravidelně navštěvovala.