Nechť nikdy nespočinou Kosti Ivana Vyskočila

KOMENTÁŘ

Nechť nikdy nespočinou Kosti Ivana Vyskočila 1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Ve čtvrtek oslavil Ivan Vyskočil devadesáté čtvrté narozeniny – a den nato zemřel. Jeden z nejvýznamnějších tuzemských divadelníků druhé poloviny dvacátého století, spisovatel, dramatik, pedagog, inspirátor, jazykový ekvilibrista. Není třeba nad jeho skonem truchlit, protože patřil k lidem, kteří prožili dlouhý a zřejmě naplněný život. Sluší se ale připomenout, proč byl tak důležitým tvůrcem, třebaže veřejnost ho znala málo a pletla si ho s hercem téhož jména, třebaže spolu nejsou nijak spřízněni.

 

Ivan Vyskočil byl u boomu malých divadel v padesátých a šedesátých letech, která se snažila vymezit poetice velkých kamenných scén, řízených dramaturgií socialismu. Malá divadla přišla s hravým, civilním i klaunským přístupem, s humorem, satirou, s hříčkami, s kabaretem, s písničkami. Vyskočil, který nejprve studoval divadlo, poté psychologii se zaměřením na problematickou mládež, se k divadlu zase vrátil. Spolu s Jiřím Suchým zavedli tradici žánru text-appealu, tedy literárního kabaretu, patřil k zakladatelům Divadla Na zábradlí, inspiroval jako autor či pedagog Václava Havla, Přemysla Ruta, Petra Lébla, ostatně i Jiřího Suchého. Zahrál si v několika filmech, s výjimkou snímku Jiřího Němce O slavnosti a hostech, vždy vedlejší role, postavené zejména na jeho výlučném hlasovém projevu (uhrančivém, takže diváci si jeho postavy pamatují – například z Faunova velmi pozdního odpoledne, Kamaráda do deště či z Akumulátoru 1 –, aniž vědí, kdo je ztvárnil).

Variaci tohoto medailonu šlo v ohlasech Vyskočilova úmrtí číst napříč médii, řada jeho žáků divadelních (ale i nedivadelních – zejména v osmdesátých letech, když mu zase bylo povoleno částečně učit, spěchali na jeho přednášky studenti filozofické fakulty, žurnalistiky atp.) přidala osobní vzpomínku na zážitky spojené s oblíbeným a velmi originálním kantorem („Buďte šťastnej, dávám vám to za úkol!“ motivoval třeba studenty). Zkrátka objevilo se kdeco, vzpomínání povinné, slovníkové, humorné, obdivné, truchlivé, vděčné. Vzpomínání na recitaci, na divadelní hry atd. (Mimochodem, ještě měsíc je na webu Českého rozhlasu k slyšení nastudování hry Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích – která se takto jmenuje mimo jiné proto, „aby to cizinci nemohli vyslovit“.)

Snad nikdo ale nezavzpomínal na své zážitky čtenářské. Pro mě je Ivan Vyskočil především autorem povídkové knížky Kosti. Četl jsem ji v ideálním věku puberty, v době, kdy správný čtenář hltá text za textem, kdy dychtivě či bezohledně nasává, co to literatura skutečně je, jak všelijak chutná, kudy se může ubírat. Chechtal jsem se, zíral, smál se znovu a znovu a četl ty texty bezbřehé fantazie pořád dokola. Dávno před poznáním povídkových zákrut Woodyho Allena či románů Kurta Vonneguta jsem poznal autora, u něhož si nebylo lze být jist, kam se vydá další řádka ani co která figura pronese, zda bude její výklad doprovázen nějakými nákresy nebo dodatky, zda to vlastně bude povídka. Tak psát může jenom člověk otevřené mysli, se zájmem o poznání ve všech vědách, člověk velkého vzdělání, skutečný demiurg neboli vyvolený prostředník mezi božskou dokonalostí a lidskou přízemností. Kéž tedy Vyskočilovy Kosti nikdy nespočinou. Kéž na rozdíl od něj nespočine celé jeho dílo.

×

Podobné články