Nepatřit nikomu a ničemu. Mít svobodu myslet

Představme si situaci, ve které jsou lidé, kteří nechtějí nikam patřit. Nechtějí se podřídit diktátu doby, diskurzu. Zařadit se a být zařazen. Chtějí svobodně myslet, klást si různě těžké otázky a hledat na ně odpovědi. Bývá to obtížné, nejtěžší v přelomových, krizových dobách, které vyžadují jednoznačné odpovědi a jasné postoje.

Tlak na jednoznačnost zvyšuje rychlost šíření informací umocněné existencí sociálních sítí, pro něž je požadavek jednoznačnosti charakteristickým rysem. Rezistence vůči jednoznačnosti ale nemusí být projevem slabosti, alibismu, absencí hodnot, ale projevem myšlení. Udržet si jej je spíš projevem síly a odvahy, zvlášť když se rozchází s požadavkem většiny. Je to cennější, když hlavním nástrojem k jejímu ovládání je strach, strach z nemoci, strach ze smrti, strach z války. Práce se strachem je od nepaměti hlavním propagandistickým nástrojem k ovládání davů a umlčení myšlení.

V paměti stále ještě zůstává atmosféra z časů pandemie čínského viru a požadavek na očkování proti němu. Lidé, kteří očkování z různých důvodů odmítali, byli vystaveni šikaně, diskriminaci a byli nepřátelé společnosti, protože svým postojem ji měli ohrožovat. Říkalo se jim antivaxeři. Přitom to byla různorodá skupina lidí od zastánců spikleneckých teorií po ty, kteří ke svému závěru se neočkovat dospěli na základě racionální úvahy, zároveň byli loajálními občany státu a chtěli si o svém zdraví rozhodovat sami.

Netrvalo to dlouho a celý konstrukt s očkováním jako jediným řešením viru padl, nenaplnilo se, co se očekávalo, mnohé předpoklady se jednoznačně vyvrátily, nálepky, plivance a křivá obvinění ale zůstaly. Reflexe té doby se krčí v koutě, svoboda myšlení zůstala pošlapána.

Budou to přesně dva roky, když jsem se domluvil s tehdy už výraznou českou filozofkou Terezou Matějčkovou, že se stane esejistkou Týdeníku Echo. Tereza tušila, že to nebude jednoduchá mise. Echo je zlobivý element establishmentu.

První potíže jsme si vysloužili v polovině uplynulé dekády, když jsme upozorňovali na rizika masové migrace, která se dnes ukázala jako opodstatněná a relevantní, ale tehdy do willkommenskultur nezapadala. Podobně to bylo s pandemií čínského viru, kdy jen pokládání otázek bylo víc než politická nekorektnost.

Echo je zároveň složené z autorů s často odlišným pohledem na věc, ale ukotvených v pevných základech svobody myšlení, plurality a přesvědčení nadčasových a neměnných hodnot. Vzájemná tenze z rozdílnosti byla a je ku prospěchu redakce a pomáhala v precizování argumentů. Tereza věděla, že přichází do pulzující redakce, ve které ale každý zůstává autonomní osobností. Nešlo se ale připravit na to, že bude posuzována podle nejvyhraněnějších názorů, které se vždy nacházely v kontextu jiných. Když jejím názorovým odpůrcům docházely argumenty, byla aspoň napadána za názory jiných kolegů.

Od počátku spolupráce s Terezou Matějčkovou jsme počítali s knižním vydáním jejích textů, a proto byly koncipovány jako eseje, rozhovory s předními evropskými osobnostmi, popřípadě recenze na pozoruhodné knihy. Autorka přibližovala širšímu domácímu publiku důležité pohledy na společenské fenomény tak, jak jsou popisovány v zahraničí. Vznikla tak kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno. Terezina kniha našla mezi čtenáři velký ohlas, pro filozoficky pojatou knihu přímo nebývalý.

Nebylo až tak velkým překvapením, že se dostala mezi nominace na Magnesii Literu za publicistiku. Překvapením už ale bylo, že Literu nakonec dostala, přestože především z levicových kruhů se ozývaly silné protesty. Porota knižní ceny projevila, jak sama v děkovné řeči uvedla autorka knihy, jistou dávku odvahy. Následné reakce na vyhlášení cen charakterizovala reflexe na serveru Aktuálně ve větě, že pravicové Echo porazilo levicový Alarm a že tentokrát Litera za publicistiku se stala právě pro politizaci nominací nejsledovanější kategorií.

To samo o sobě ale vůbec nic neříká o knize Terezy Matějčkové, knihu napsala ona, a nikoli nějaká ideologie. Nikdy jsem také neslyšel, že by se Tereza sama ideologicky nebo politicky někam zařazovala. Projevuje ale svobodu myšlení, která je pro ni nejcennější hodnotou. Nepatří žádné ideologii, protože zůstává sama sebou – a taková je i její kniha, za kterou si Literu zasloužila.