Táta zemřel doma, ještě stihl v pátek odvolit, říká dcera Ivana Klímy

Čtvrtého října zemřel ve věku devadesáti čtyř let Ivan Klíma, spisovatel ze silné generace šedesátých let, autor ve světě hojně překládaných próz, románů a povídek, člověk velké vnitřní integrity i laskavosti. Pár dní po pohřbu o něm mluví jeho dcera, malířka a nyní již i spisovatelka Hana Bergmannová Klímová, jíž život přinesl do života pozoruhodné muže, jednoho přímo z nebe, kam ho pak doprovodila. Ale popořadě…

Na pohřbu vašeho otce mluvil rabín Karol Sidon, ale mluvil tak potichu, že jsem mu skoro vůbec nerozuměl. Vypadalo to, že to říká jen vám, vaší paní matce, vašim dcerám. Říkal jsem si, jako by ani nechtěl, aby ho ostatní slyšeli…

To mělo svůj důvod. A já vám ho řeknu… Táta umřel v tu pro Žida nejméně vhodnou chvíli. V sobotu ráno. To na obci nikdo nebral telefony, Chevra kadiša, tedy Pohřební bratrstvo, se někde modlilo, takže chudák táta s námi musel vydržet přes celý den až do večera, kdy končí šábes. Ale to zas mělo svoji výhodu, že jsme se celá rodina sešli, měli jsme dost času se s ním rozloučit, šivu, tedy předepsaných sedm dní loučení a truchlení, jsme mohli začít o trochu dřív. Večer pro něj přijela pohřební služba. Jak víte, v židovské tradici by se mělo pohřbívat co nejdřív, pokud to jde, třeba i v den smrti, proto vidíte na záběrech pohřbů v Izraeli, že tam mají lidi na sobě tričko, jsou v džínách, což není projev neúcty, ale je to proto, že se nestačili převléct.

Pohřební bratrstvo v Praze funguje?

Ano; a je to velmi vážená věc, být jeho členem. To musíte být důvěryhodný, bezúhonný člověk, je to čestná funkce. A v Praze funguje, dokud jsou tu Židé, tak fungovat musí. Ono se postará o všechno, co je nutné: nebožtíka vysvleče, omyje, ostříhá, učeše, vyndá z něj všechno, co k němu nepatří, včetně zubních protéz, prostě ze světa musí odejít, jak do něj přišel, tedy nahý. Pak mu dají rubáš, který přinesou, a pohřbí ho v rakvi z neohoblovaných prken. Všichni jsou si ve smrti rovni. Ona se ta rovnost trochu pak setře ve zdobnosti a pompéznosti náhrobků, to se stačí projít po Novém židovském hřbitově, kde byl táta pohřben. Teď už jsou ty náhrobky zase spíš skromné.

Ale jak to bylo se špatnou slyšitelností Sidonova projevu?

Aha, no, táta nejenže umřel v sobotu ráno, ale umřel taky mezi svátky Jom kipur a Sukot. A během nich se nesmějí v synagoze pronášet projevy. Proto rabín Sidon vlastně neměl projev, ale takový soukromý příhovor, takže bylo i v pořádku, že jste ho neslyšel.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.