Mrtvý jaderný kůň

KOMENTÁŘ

Mrtvý jaderný kůň
Co ovšem Scholz takticky neřekl, je skutečnost, že to byli právě němečtí politici, kteří jaderného koně systematicky mořili, trápili, až konečně s velkou slávou definitivně pošel, píše Marian Kechlibar. Ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Německý kancléř Olaf Scholz se nechal slyšet, že jaderná energie je v Německu „mrtvý kůň“. Je to reakce na požadavky části opozice, aby se znovu zapnuly loni odstavené jaderné elektrárny, což na svém sjezdu podpořila i vládní strana FDP.

Být politikem znamená říci jen to, co vám v dané chvíli vyhovuje. Jaderná energie v Německu je patrně opravdu mrtvá, protože elektrárna není varná konvice ani fén, aby se dala jen tak jedním tlačítkem nahodit. Potřebuje průběžnou péči a opravy, aby se udržela v použitelném standardu, a vzhledem k tomu, jak dávno první rozhodnutí o odstavení elektráren padlo, se do německé infrastruktury, odsouzené k zániku, samozřejmě zbytečně „nestrkaly peníze“; není tedy jasné, zda by i poslední tři elektrárny, odstavené loni, vůbec ještě splňovaly bezpečnostní podmínky pro další spuštění. To je koneckonců problém, který zná – v menším formátu – každý provozovatel historické parní lokomotivy. Jakmile se něco vyřadí z provozu, začne to chátrat.

 

Co ovšem Scholz takticky neřekl, je skutečnost, že to byli právě němečtí politici, kdo jaderného koně systematicky mořili, trápili, až konečně s velkou slávou definitivně pošel. Protijaderná opozice se samozřejmě koncentrovala ve straně Zelených, ale ostatní strany řídící se průzkumy veřejného mínění, aniž by samy sobě říkaly „populistické“, poměrně rychle naskočily na poněkud tmářský vagon biomatek a biootců (dnes tedy jen „biorodičů“) a rozjely protiatomový boj na nejvyšší úrovni.

Zánik jaderné energetiky má mnoho rozměrů a nepatří mezi ně jen zavírání elektráren. Ubývá i odborníků, omezují se vysokoškolské obory zabývající se jádrem, společenská prestiž jaderného inženýra klesá do záporných hodnot. A aby toho nebylo málo, k německé národní povaze patří i touha celý tento komplex strachu vyvážet i do dalších zemí, aby pokud možno nejen Němci a Rakušané, ale všechny evropské národy jednoho dne spatřily božské světlo obnovitelných zdrojů a odvrhly svoje pohanské reaktory na smetiště dějin.
Naštěstí narazilo aspoň to poslední zmiňované úsilí na mezinárodní úrovni na značný odpor. Země, kde není zelené hnutí tak silné jako v Německu nebo v Rakousku, nenaskakují na protijadernou hysterii. Náš druhý největší soused, Polsko, se dokonce rozhodl si několik jaderných elektráren teprve vybudovat.

V České republice jsou zatím „atomoví koně“ živí a pomáhají táhnout naši ekonomiku. Nejedná se jen o Dukovany a Temelín, ale i o FJFI ČVUT, výzkumný ústav jaderný v Řeži a také o nehmatatelnou, ale vysokou prestiž, které se u nás jaderná věda a technologie těší. Snaha spolků, jako jsou Jihočeské matky, sponzorovaných z Rakouska, naštěstí nedokázala překonat racionalitu zdejšího obyvatelstva. A pokud dojde v Evropě k širší jaderné renesanci, možná z toho budeme moci i těžit.

Znamená to ovšem si svoje koně nezabít. „Proč by to někdo dělal?“ zeptá se teď nejeden čtenář. Třeba proto, aby se zalíbil v Berlíně. Kvůli zalíbení se mocným se leckdy dělaly i horší věci. Je to jedna z tradičních slabin naší politiky.

×

Podobné články