Střet prezidenta Pavla s ministrem zahraničí. Vydíral Petr Macinka hlavu státu? Nebo jen Hrad odhalil dosud skryté a běžné politické vyjednávání? Prezident kvůl ...
Možná to někoho překvapí a možná je to doklad, že událost, jež byla ještě docela nedávno živá, se už stala dějepravnou. Každopádně tři a půl roku žádný z redaktorů Echa nepoužil ve svém textu slovo Anticharta – k mému druhému překvapení jsem to naposledy byl já v srpnu 2022, když zemřela Hana Zagorová. Dnes se ovšem pokusím navázat. Ne snad proto, že by Anticharta slavila kulatiny, nýbrž proto, že zrovna na 30. ledna, kdy text píšu, a na 31. ledna, kdy vyjde, připadá počátek uveřejňování seznamů signatářů Anticharty v Rudém právu.
Kolega Jiří Peňás napsal před devíti lety při čtyřicátém výročí někdejších událostí, že v roce 1997, kdy o Antichartě psal pořádně poprvé, to bylo při jejím dvacetiletém výročí pořád ještě nesnadné. Účastníkům shromáždění v Národním divadle bylo v druhé půli devadesátých let za svou účast buď trapně, stydno, nebo se ji snažili zamést pod kobereček či nad ní mávnout rukou jako nad něčím nepodstatným, protože dál pečlivě usilovali budovat svou kariéru v nových poměrech. Dnes je to jinak. Řada těch, kteří kdysi podepsali, už zemřela. Události z ledna 1977 už nemají na nikoho vliv – jako patrně poslední se zesměšnil František Ringo Čech také před devíti roky, když nad fotografií zachycující jeho podpisování tvrdil, že nic nepodepsal. „V ruce pero mám, ale nepodepsal jsem se. Vím, že to zní divně, ale bylo to tak. Přece když držím pero v ruce, neznamená to, že jsem to podepsal,“ tvrdil Čech v DVTV.
Nemá smysl se na tomto dnes už proslulém gagu znovu pást. Za připomínku stojí, jenom když se přiřadí k dalším vzpomínkách potrefených. Jen z takového kaleidoskopu vynikne zpráva o tom, o jak moc hanebný okamžik v životě společnosti šlo a jak moc se jím někteří cítili hluboce zostuzeni. Namátkou: chartista Pavel Landovský seděl v kavárně Slavie, čili naproti Národnímu divadlu, a hleděl přes výlohu na své kolegy, jak se trousí ponížit. Karel Höger, jenž v Národním divadle zažil podobnou potupu už za nacistické okupace, podpis Anticharty dlouho nepřežil. Jan Werich se pokoušel telefonicky se u přátel ze svého podpisu omluvit. Například blízkému kamarádovi Jaroslavu Seifertovi, jenž podepsal Chartu. „To je pravda, Seifert mi říkal, že mu Werich telefonoval a řekl mu, že chce, aby právě on z jeho úst slyšel, jak to bylo. Ale víc o tom mluvit nechtěl, byla to jejich intimní záležitost,“ potvrdila mi skutečnost kdysi literární historička Marie Jirásková v rozhovoru pro náš týdeník.
Bratři Justové, scenárista Jiří a teatrolog Vladimír, na to šli každý jinak – Jiří podepsal, protože byl krátce na Barrandově, měl malé dítě a do výroby šel jeho film Jako jed; Vladimír nepodepsal, protože v práci notoricky nechodil na schůze, každý to o něm věděl, a nikdo ho proto neuháněl a nikdo se nedivil, že nepřišel zrovna na schůzi, kde se podepisovala loajalita státu. Ilja Racek jako jediný člen souboru Divadla na Vinohradech prostě nepřišel – moc ho ovšem nepřehlédla, a tak další hraní měl ztížené. Nepřišli ani členové Národního divadla manželé Luděk Munzar a Jana Hlaváčová – jejich podpisy však v Rudém právu otištěny byly. A protože je nebylo lze porovnat s podpisovými archy, je třeba věřit slovu obou manželů.
Již zmíněná Hana Zagorová se k svému podpisu Anticharty vyjadřovala zřídka a lakonicky, obzvlášť když došlo na úvahu, že svým slavným podpisem Několika vět se v roce 1989 chtěla vykoupit z Anticharty: „Vůbec bych ty dvě události nedávala do souvislosti. Anticharta byla na nás trochu podvod. V tom druhém případě jsem si přečetla text petice Několik vět a cítila jsem, že to musí podepsat každý slušný člověk. Nebylo co řešit.“ Její kolegyně Marie Rottrová bývá ve věci podpisu Anticharty sdílnější, avšak věcná: „Já přeci podepsala taky Antichartu. Podepsali jsme to všichni jako ovce a strašně mě to mrzelo. Bála jsem se.“ Karel Gott byl za Antichartu nadosmrti popotahován, zároveň se za něj vždy postavila chartistka Marta Kubišová, která jemu do očí i do kamer kdykoli zopakovala: „Tobě, Karle, nic nevyčítám,“ jelikož Gott se jí pokoušel po celou dobu, co ji režim ustrkoval, pomoct zpátky.
Takto všechno pohromadě to působí plasticky; ostatně je to událost, jejímuž popisu se tuzemská věda poctivě věnovala. Jedna antichartistická historka ovšem do povědomí společnosti pořád nevstoupila dostatečně, přestože by měla – ostatně kvůli ní píšu tento text. Je to příspěvek Ladislava Smoljaka, jímž se ve svém knižním rozhovoru Mým divákům, který připravil se spisovatelkou (a tehdy též svou režijní asistentkou v Divadle Járy Cimrmana) Blankou Čechovou, přiznal k podpisu Anticharty. Přestože Čechová namítala, že není uveden v Rudém právu, Smoljak si nedal v knize vymluvit, že se udělá lepším. Cituji zhruba:
„Nejsem tam uveden, jelikož se mi do podpisu samozřejmě nechtělo. Pořád jsem ho odkládal. Až přišlo na poslední den, kdy bylo možné ho připojit. Protože jsme se v divadle domluvili, že podepíšeme všichni, nemohl jsem se zachovat jako srab a jako jediný nepodepsat. A tak jsem se na podpisové místo vydal v pátek odpoledne, dojel jsem tam a domáhal se, že podepíšu. Oni už to balili, spěchali na chalupu a řekli mi, ať neblbnu, že už to nemá cenu, že s posledními archy beztak před chvíli někdo odjel do redakce Rudého práva. Ale já si ten podpis vynutil, jinak bych se klukům v divadle nemohl podívat do očí. Jenom mě už pak nikde neuváděli.“ Srovnejte si přístup Smoljakův s přístupem Františka Ringa Čecha aneb tolik protentokrát k výročí uvádění signatářů Anticharty v Rudém právu. Pokračovat by šlo mnoha dalšími jmény, leč pro představu postačí tato.
00:05
