Smrt hudební kritiky. Recenze místo názorů připomínají manifesty

Hudební novináři od nepaměti proměňovali své oblíbené kapely v živé karikatury, dělali z nich cosi jako své mazlíčky. Někdy je učinili přitažlivějšími, než ve skutečnosti byly, často i zajímavějšími. Vzali určitý prvek (drzý postoj, dělnický původ, bujaré večírky, punkové kytary) a přetavili ho v něco, co hudbu přesahovalo. Proč se to dnes už neděje?

Ještě v devadesátých letech psaly do hudebních magazínů výrazné individuality, novináři propagovali sami sebe jako osobnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s dneškem. Tehdy se mezi sebou kolegové klidně přeli, své neshody přenášeli na stránky a čtenáři se zapojovali do hlučné hádky. „Pokud se živíte jako hudební novinář v Praze, pravděpodobně budete mít ještě nějaký PR job a k tomu třeba večer točíte pivo v hudebním klubu,“ řekl před pár dny hudební publicista Miloš Hroch v rozhovoru pro ČT Art. Na sociálních sítích tento smutný popis situace nevzbudil víc než obvyklou porci srdíček a povrchní péče. Což se ale podívat na to, proč tomu tak je? Nemohou si za to dnešní hudební novináři tak trochu sami?

Kelefa Sanneh je už skoro dvacet let kulturním přispěvatelem magazínu The New Yorker. Nedávno se rozsáhle rozepsal o tom, jaký smysl dnes vlastně hudební kritika má. „Když jsem vyrůstal, kritik pro mě byl hulvát, podivín, kazisvět. Na MTV působil rockový kritik Kurt Loder jako lahodně subverzivní prvek: přinášel krátké zpravodajské vstupy tónem, který prozrazoval ledabylé pohrdání mnoha videoklipy, jež stanice vysílala. A první hudební recenzi, kterou si pamatuji, jsem četl v Rolling Stone. Myslel jsem si, že alba hodnotí na stupnici od jedné do pěti hvězdiček. V roce 1990 dostalo debutové sólové album Andrewa Ridgeleyho, který zpíval po boku George Michaela v popovém duu Wham!, pouhou půlhvězdičku. Ta přísnost a přesnost mi tehdy připadala k popukání – i když asi ne Ridgeleymu, který už nikdy žádnou další desku nevydal.“

Zrovna zmíněný Miloš Hroch patří mezi kritiky, kteří se spíše než na vlastní intuici spoléhají na zahraniční ohlasy. Výsledkem pak bývá agregát „správných“ názorů z britského webu The Quietus. Na webu Pitchfork dnes vycházejí tzv. „opravné recenze“ – alba, která kdysi nějaký kritik sestřelil, ale doba ukázala, že se mýlil, a proto je třeba jeho názor revidovat. Jenže nejde jen o někoho, kdo měl odvahu napsat, že se mu nelíbí všemi ostatními adorovaná deska. Problém je hlubší – dnešní hudební publicisté jako by si mysleli, že úžasné je úplně všechno.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.