Devadesátky už znova nebudou

KOMENTÁŘ

Devadesátky už znova nebudou
Jiní by se rádi vrátili do doby, která přišla po konci normalizace, kdy nebylo tolik regulace jako dnes, pravidla a jejich výklady mohly být volnější než dnes (nebo to tak dnes v pamětníkově mysli může působit), píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Jako protiklad v mnohém upjatého a opatrného dneška se v současné veřejné debatě často používají devadesátá léta. Léta oslabení kontroly a dohledu, neomezované svobody projevu, spontánnosti a aktivity – alespoň tak vypadají v líčeních nostalgických pamětníků, tehdejších mladíků a mladic, z nichž se po desetiletích stali rozhněvaní staří muži a ženy. Vlastně by se dalo říct, že za protestními náladami a voláními po radikální změně zdejší a třeba i evropské politiky jsou dvě v mnoha ohledech protichůdné nostalgie. Osmdesátková a devadesátková. Někdo by rád oživil pozdně normalizační časy s jejich klídkem a značně zamřelými jistotami, absencí všeho, co by mohlo určitý typ spořádaného občana obtěžovat a rozčilovat, časy velmi předvídatelné, opevněné, zamrzlé. Jiní by se rádi vrátili do doby, která přišla po konci normalizace, kdy nebylo tolik regulace jako dnes, pravidla a jejich výklady mohly být volnější než dnes (nebo to tak dnes v pamětníkově mysli může působit). Pro tu první nostalgii nemám pražádné pochopení a z hloubi duše ji odmítám. Tu druhou v nějaké míře sdílím. Nechápu ale, jak je možné, že někteří vyvolávači étosu té doby jsou schopni bratřit se s lidmi, kteří programově popírají všechno, co přinesla.

 

Že veřejná debata a společenský život jsou ovlivněny nostalgií, je docela pochopitelné. Jsme stárnoucí společnost a nostalgie ke starším lidem patří, mají na co vzpomínat. A vzhledem k demografickému vývoji se dá čekat, že se ta nostalgičnost v budoucnu ještě prohloubí. Jenomže devadesátky se nevrátí (a osmdesátky snad taky ne, jakkoli po tom kdekdo touží). To, co dělalo tu dobu ojedinělou a nezapomenutelnou, totiž tolik nesouviselo s politickými řešeními a vůbec společenskou praxí, s tím, že bychom tenkrát něco věděli líp, byli ve světě zorientovanější a podobně. Byl to výsledek šťastného a neopakovatelného historického okamžiku, o který jsme se zas až tolik nezasloužili, měli jsme ale to štěstí se k němu nějak nachomýtnout. Devadesátky byly definované tím, co jim po čtyřicet let předcházelo – a že to skončilo. Abychom si je mohli zopakovat, potřebovali bychom nejdřív několik desetiletí něčeho jako komunismus. A prožitek toho, jak zdánlivě neměnný režim padá. To se, aspoň doufám, nestane. Byla to doba definovaná pocitem, po níž toho nezůstalo o moc víc než vzpomínka na ten pocit a všechny ty způsoby, jimiž se tenkrát projevoval. Pro část mladší generace je první porevoluční desetiletí etalon hrůzy neregulovaného kapitalismu a vlády zákona džungle. Jistě, dělo se tehdy ledacos a hodně z toho mělo k ideálu daleko. Ale vnímat jenom přes tohle znamená míjet se s jejich podstatou. Byly to, myslím, rozdychtěné, snivé a v mnohém jistě naivní časy. A lidi snili o ledasčem. Byla to v něčem optimistická doba, málokdo zažije, že mu dějiny nastaví přívětivou tvář, my jsme to štěstí měli a ve své naivitě tu ojedinělou přívětivost osudu pokládali za normu.

Tvář devadesátkového nostalgika dneška ale není ani zasněná, ani dychtivá a už jen málokdy optimistická (a pokud ano, tak ne nutně z dobrých důvodů). Jistě, je to věkem, k údělu starého muže patří křičet na mraky (a k údělu mladých zas víra, že je zákonitě dáno, aby mraky šly už navždycky jejich směrem). Nemůžu si ale pomoct – ta ukřivděná a frflající figura v něčem představuje popření étosu doby, k níž se plus minus moje generace nostalgicky vztahuje. Má svoje nevýhody zestárnout do časů, které jsou duchem staré, kdy se důvody k optimismu hledají obtížněji a v nichž člověk mezi mladými může postrádat tu bezhlavou dychtivost a chuť něco zkoušet, byť by to bylo třeba riskantní a neuvážené. Taky třeba mají svoje důvody, jež nemusejí tolik souviset s nějakými jejich získanými charakteristikami a ideologickými „nákazami“, ale taky… s námi, s tím, co jsme jim předali za dědictví v různých smyslech toho slova. Je to vlastně smutné, když někdo svou nostalgii po době, jež byla spontánní, zvědavá a často rozesmátá, projevuje zakaboněnou přísností a hraním si na vševěda nekladoucího si otázku, proč by ho ti druzí měli poslouchat.

 

×

Podobné články