Niedermayer: Evropa se musí zaměřit na bezpečnost a hospodářskou transformaci

Rád bych pokračoval v práci v hospodářském a měnovém výboru, kde se řeší sice ne až tak známé, ale o to více důležité věci. A také bych si rád ponechal silné slovo ve skupině EPP, k němuž jsem se dopracoval, říká Luděk Niedermayer, dosavadní poslanec za TOP 09 a STAN, trojka vládní kandidátky SPOLU. Volební štáb ho nominoval do obou rozhovorů pro ČTK Connect, pro tento (natáčeno on-line) i předešlý dubnový, svou povahou bilanční.

Jsme na prahu letošních voleb do Evropského parlamentu, znovu usilujete o mandát europoslance. Z hlediska vaší dosavadní praxe a nabytých vědomostí, kam se Evropa od roku 2014 posunula, dále posouvá a posouvat měla, případně kam ne?

Já vidím dvě trajektorie. První je otázka širší bezpečnosti. To neznamená jenom vojenské, vnitřní, ale také hybridní, ekonomické atd. Myslím, že toto je téma číslo jedna. Práce na tom už začaly, Evropa hledá způsob, jak zvýšit svou obranyschopnost. Řešíme i hodně věcí v ekonomické bezpečnosti, hybridní hrozby, digitální technologie a podobně.

Druhé téma, které nabralo na síle, je ekonomika, konkurenceschopnost. To hodně souvisí s tím, že ta změna fungování ekonomiky je celosvětově hodně rychlá. Evropa už v některých oblastech vyčerpala dominový efekt transformace ekonomiky, v otvírání nových sektorů zaspala a neuspěla. Digitálu dominují Američani. Technologie, čipy a jiné, tam je zase obrovská role Asie. V zelených technologiích je velmi úspěšná Čína. Souvisí to s úkolem pro Draghiho (bývalý italský premiér Mario Draghi pracuje na dokumentu o konkurenceschopnosti Evropské unie, který mu zadala Evropská komise, pozn. red.) hledat cesty a zajistit, že ekonomika bude konkurenceschopná a že neztratíme pozice, respektive je nabereme v ekonomické transformaci. Čili to jsou dvě témata, která se mi zdají jako prakticky daná.

Co případná další témata?

Je tu jedna věc, kterou Evropská komise velmi správně vrací do hry, a to je rozšíření EU. Mluví se o něm v kontextu Ukrajiny, Moldavska, Gruzie, ale hlavní je dokončit tento proces směrem na západní Balkán. Myslím, že hrozně riskujeme, pokud se nám tamní přípravy nepodaří rychle dotáhnout do konce, alespoň pro některou z těch zemí. Je s tím hodně spojená širší politická diskuse, jak má unie dál vypadat.

Státy západního Balkánu jsou v nejisté situaci. Vede k tomu někdy ochlazení jejich zájmu, dostávají se pod vliv Ruska a Číny, tamní společnosti jsou docela nestabilní. To pro nás představuje svým způsobem riziko. Podle mě by bylo fér to dokončit, a bylo by to pro nás výhodné.

Za další důležitou věc považuji větší reformu unijního rozpočtu. Vůbec neříkám, že se to stane, že se to povede, ale podle mě je to zapotřebí. Rozpočet nefunguje tak, jak by měl, protože není nastavený tak, abychom byli schopni pružně reagovat na nějaké priority. Vidíte, že když je jednou z nejdůležitějších věcí podpora ukrajinského státu, máme velký problém sehnat na to peníze. Když se otevře diskuze o tom, jestli ta Evropa by neměla udělat něco jako Amerika, tedy podpořit transformaci ekonomiky směrem k udržitelnější čistým technologiím, zjistíme, že na to nemáme peníze. To všechno ukazuje, že rozpočet by vyžadoval podrobnější pohled. Koneckonců také protesty zemědělců ukazují, že se k tomu musíme dostat. Pro mě je důležité, aby se to stalo.

Rozpočet úzce souvisí s tématem hledání vlastních zdrojů. Kde jsou, případně by mohly být?

Musíme uvědomit, že jsme část budoucího rozpočtu využili na fond Next Generation EU – a že jednoho dne přijde moment, kdy to musíme z rozpočtu začít splácet. To vytvoří další tlak. Myslím, že existují tři možnosti, jak dosáhnout, abychom měli v rozpočtu více zdrojů, které použijeme na skutečné priority s největší přidanou hodnotou. První, nejjednodušší cesta říká: nezvětšujme rozpočet, ale rozšiřujme priority. Vidíme to na snaze o snižování výdajů na tzv. zemědělskou politiku, vlastně spíše na krajinu než na zemědělskou politiku, že tyto výdaje mají velké množství podporovatelů a že není úplně jednoduché tyto peníze omezit. Stejně tak koheze. Jako země, která přestává být způsobilá pro kohezní pomoc, bychom měli být vstřícní k myšlence, že se dá na soudržnost méně peněz. Asi by to nebylo úplně v pořádku vůči těm zemím, které jsou stále kohezní, ale je tady určitý prostor. Měli bychom snižovat výdaje, které nejsou až tak efektivní.

Druhá varianta je navýšení vlastními zdroji. Existuje na to řada analýz, které směřují k tomu, že příjmy z některých věcí, které obrazně řečeno neznají hranice, by měly směřovat do evropského rozpočtu, který nezná hranice. Třeba sem přesouvat příjmy z emisních povolenek. Všichni víme, že tyto peníze jsou dávno utraceny, nebo nejsou volné na to, abychom je převedli do evropského rozpočtu.

Třetí, nejméně populární cesta vede přes národní příspěvky. Žádná jiná varianta není.

Dovedu si představit všechny tři varianty, každou z nich. O všech se má smysl bavit, ale určitě jednu z nich potřebujeme.

Jak by mohla vypadat, ve výše uvedených výzvách, součinnost evropských institucí a členských států?

Mám pocit, že až dosud měl Evropský parlament viditelnou většinu, která ve všech těch letech nebo aspoň v jejich většině chtěla diskuzi a nějaký posun. Spíše to je Rada EU (orgán členských zemí, pozn. red.), která tam nenachází shodu. Což je chyba. Obtížněji se hledá shoda na úrovni vlád než na úrovni poslanců. Samozřejmě uvidíme, jak bude parlament po volbách vypadat. Jestli tam bude opět určitá většina, která se bude v těchto věcech shodovat. Ale ta diskuse je prostě špatná v Radě EU. Ta spíše funguje v principu, že když přijde nějaká krize, tak ty země si to rychle nebo pomalu uvědomí a jsou schopny jednat. V okamžiku, kdy krize není, tak se dohoda hledá hrozně těžko. Proto tak trvá to rozšíření. Proto je ten rozpočet takový konzervativní, i když vidíme, že není efektivní. Doufám, že k posunu nedojde pouze přes ty krize, protože těch už jsme zažili hodně. Věřím, že Rada EU najde ochotu hledat nějaké konstruktivní řešení, jako v případě toho rozšíření, které má poměrně hodně přátel. Naše pozice na Balkáně nám utíká mezi prsty.

Může v případě české ekonomiky i nadále přinášet úspěch její silně proexportní zaměření, včetně silné průmyslové základny, důrazu na jádro a podobně?

Věnoval bych se zvlášť exportu a technologiím. Ty technologie už startují. My se na to v Čechách díváme s určitou skepsí, ale ten nástup je velmi rychlý. Mluvíme o změnách na pracovním trhu, automatizaci, robotizaci. Dnešní situace na trhu práce je napjatá už delší dobu, a vím, že firmy intenzivně hledají cesty, jak nahrazovat s využitím robotů zejména tu nepříliš odbornou lidskou práci. Byl jsem v jedné automobilce, a tam říkají, že každá přestávka, technologická nebo pracovní v létě a v zimě, prostě znamená, že se nově nasazují desítky robotů. Tohle běží a poběží dál.

Významná otázka je ten ekonomický model. Jak České republiky, tak Evropské unie. Část evropských zemí považovala nebo i považuje za největší nebo nejcennější motor růstu vývoz do zemí mimo EU. Je řada indicií, že to bude velmi těžké udržet. Americká administrativa přišla s vysokými cly na čínské zboží, na která bude Čína bezesporu reagovat. Stoupne tlak na jiné vlády, aby také přijaly jistá opatření. Startuje nám nechci říct přímo obchodní válka, ale určitý stupeň deglobalizace, kdy je na vzestupu ekonomický protekcionismus.

Zároveň tu máme překážky v obchodu na straně logistiky, často spojené s bezpečností. Pamatujeme si, když jedna loď prostě zablokovala strategický průliv a vytvořila krizi v evropské logistice, která trvala měsíce. Nyní povstalci v Jemenu… To jsou věci, které do toho exportního modelu vstupují.

Druhá rovina je, že v Asii už umí prakticky vyrobit většinu věcí, které dříve neuměli a museli dovážet. Oni už to naše zboží vlastně nepotřebují. Tím neříkám, že by Evropa měla rezignovat na exportní konkurenceschopnost. Máme koneckonců zase obchodní přebytek, eurozóna docela velký. Jenže určitě to nebude stabilní lídr ekonomického růstu. Musíme hledat zdroje na úrovni domácí ekonomiky, na úrovni domácí poptávky.

Náš obchod je dominantně dovnitř EU, a tam naopak musíme hledat stále nové cesty, jak domácí trh podpořit, aby fungoval. Nemyslím si, že je nějak politicky nebo strategicky ohrožené, aby byla řada českých firem dodavateli třeba německé ekonomiky. Ale myslím si, že ta externí exportní výkonnost unie bude podvazovaná řadou faktorů, které budou znamenat, že toto nebude motor růstu. Je třeba se s tím smířit. Klíčem bude domácí poptávka.

Kandidujete už potřetí. To znamená, že máte v EP desetiletou praxi. Kde se vidíte, pokud uspějete, v parlamentu pracovně? Chtěl byste pokračovat v dosavadní práci (Hospodářský a měnový výbor aj., pozn. red.), nebo byste se chtěl i vy posunout?

Posun byl pro mě už v minulém období, a to velký. Zúročil jsem svoji pozici z prvního období (2014-2019). Jednak v ekonomickém výboru, kde se nedělají ty nejvíce viditelné věci, ale zato věci důležité. Dostal jsem se k tomu, že pokud bych v parlamentu pokračoval, tak asi bych chtěl tady tu možnost dále využít. Druhá věc, která se mi trošku dařila, je vliv na naši politickou skupinu (frakce Evropské lidové strany, EPP), protože co naplat, rozhodování v plénu je politické rozhodování. Naše skupina měla dávno před ruskou invazi na Ukrajinu jasno v tom, že Putin představuje zlo. Kdyby tam nebyla část lidí z naší části Evropy, která nám to připomíná, tak bychom tento přístup možná neměli. Pro mě byla velmi důležitá věc, že se nám podařilo vyloučit Viktora Orbána. To byla hrozná práce, protože řada poslanců z některých zemí si problém vůbec neuvědomovala.

Doufám, že se další takové věci dít nebudou a byl bych raději, kdyby taková věc vůbec nemusela řešit. Aby lidé, kteří tímhle způsobem vládnou, v Evropské unii nebyli.

Je důležité mít silné slovo uvnitř frakce, která bude pravděpodobně nejsilnější. Zejména proto, abych byl schopný prosazovat některé hodnoty a postoje k určitým problémům, což jsem dělal v minulých pěti letech.