Fiume, první influencerský stát. Ožívá zapomenutá historie Rijeky

Prožíváme dobu znejistění demokracie, kdy se o alternativách k ní mluví s otevřeností ještě nedávno nemyslitelnou. Sílí i chuť zkusit je realizovat v praxi – pro určitý typ publika bylo nejzajímavější zprávou, jež z Česka v poslední dekádě vzešla, založení ministátu Liberland, v bouřlivém americkém létě 2020 v Seattlu zase existovala asi měsíc na šesti městských blocích anarchistická zóna známá jako CHAZ. Myšlenky jako „homesteading“, „network state“ nebo technomonarchie hlásají lidé, u nichž je těžko říct, zda je označit za intelektuály, politiky, umělce, nebo vizionáře, ale vystihuje je nové povolání naší doby – influenceři. Je to vlna přející dobrodruhům s romantickou duší, silným sebeprožíváním a potřebou „být u toho“. Nedávno si někdo velmi přesně všiml, že Curtis Yarvin, americký neoreakcionář razící koncept technomonarchie, by vlastně ze všeho nejvíc chtěl být umělcem, hvězdou.

Jeden zajímavý předobraz takového mikrostátu vedeného influencerem, romantický a moderní zároveň, se odehrál v Evropě po první světové válce. Zatímco v Maďarsku a v Bavorsku tehdy krátce existovaly komunistické „republiky rad“, na jihu Evropy se uskutečnil experiment pravicový – tzv. Kvarnerské regentství, jež existovalo v letech 1919–1920 v dnešní chorvatské Rijece. Teď o něm v Chorvatsku natočili velmi osvěžující film nazvaný Fiume o morte.

Gabriele D’Annunzio (1863–1938) je po své smrti spíš neznámý (i když nesmíme zapomenout na poslední film Luchina Viscontiho Nevinný z roku 1976, natočený podle jeho románu). Ale kdysi to býval jeden z nejslavnějších italských spisovatelů. Nejdříve se prosadil jako prozaik (jehož díla vycházela i česky), pak jako básník a taky futurista, protofašista či v závěru života prostě fašista (v životopise objednaném Mussolinim je nazván „Janem Křtitelem italského fašismu“). Psal vlasteneckou poezii, inspiraci od klasických básníků jako Ovidia „přenesl do moderní doby a představoval si bukolický italský venkov plný moderních farem propojených telefony a dalších zajímavých technologií“, jak to charakterizuje jeden současný popis. Za první světové války pocítil touhu být nejen mužem slov, ale i činů. Pilotoval letadla a torpédové čluny. V únoru 1918 vedl spektakulární, avšak vojensky zcela bezvýznamný výpad torpédových člunů do Bokarské zátoky v tehdejším Rakousku-Uhersku, kde všeho všudy poškodili jednu nákladní loď. V srpnu 1918 následoval přelet nad Vídní, nad níž vyhodil z letadla 50 tisíc letáků. „Přišli jsme jen pro radost z odvahy, přišli jsme jen pro důkaz toho, čeho se můžeme odvážit a udělat, kdy chceme, v hodinu, kterou si zvolíme,“ mohli si přečíst překvapení Vídeňané. Ovšem jen ti, kteří uměli italsky.

Itálie jako součást vítězné Dohody měla po válce zálusk na celé dalmatské pobřeží, jež bylo tehdy rakousko-uherské. Převážně italsky mluvící Rijeka neboli Fiume jí však přiznána nebyla. Měla se stát „svobodným městem“ – mimo jiné se tehdy předpokládalo, že by ji mohla dostat nová rakouská republika, aby měla přístup k moři. D’Annunzia to pobouřilo a taky v tom spatřil novou příležitost, jak se zaskvět. Tak 12. září 1919 vyrazil v čele jednotek, jejichž jádro tvořilo 186 příslušníků praporu sardinských granátníků, na Fiume. Brzy měl vojáků několik tisíc a Fiume během několika dnů obsadil. Francouzští, britští, američtí a italští vojáci, kteří město střežili, s ním nechtěli bojovat a odtáhli, část těch italských se k němu připojila.

Záměru připojit Fiume k Itálii ovšem stála v cestě překážka – italská vláda, jež nechtěla porušovat uzavřené mezinárodní dohody. D’Annunziem ovládané území, jež mělo asi dvacet kilometrů čtverečních, obklíčila a uvalila na ně blokádu. D’Annunzio se stal vládcem státu, jemuž později dal jméno Kvarnerské regentství.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.