Tři nejoblíbenější české mýty: husitství, první republika, Češi jako oběti dějin

Historikové si udržují své řemeslo tím, že vždy jednou za generaci vyvrátí do té doby přijímaný pohled na minulost. Dělá se jim to obvykle poměrně snadno, protože veškerá historiografie je otázkou přidělování důrazu. Vyprávění o dějinách je dialog mezi přítomností a minulostí, v němž se mění akcenty, publikum i otázky, které si klademe. Můžeme to doložit našimi nejoblíbenějšími českými mýty. Mezi ty, které se nejpevněji uchytily v kolektivním povědomí, patří tři:

Čechy jako země husitská – husitství je interpretováno jako boj za svobodu proti cizí moci, což rezonovalo s potřebou národní emancipace a posílení národního sebevědomí. Vyprávíme si o tom, jak jsme byli silní a jak se nás tehdy všichni báli. Dnes se tomu už trochu posmíváme, protože tento mýtus ztratil funkci.

Zlatá éra první republiky – funguje jako kontrast k dlouhým obdobím totalitních režimů. Nemáme jiné místo našich dějin, na které bychom dokázali být tak konsensuálně hrdí. Idealizace První republiky proto přežívá, navzdory faktům o zkorumpovanosti tehdejšího režimu nebo několikerým vyvrácení mýtu o naší tehdejší hospodářské vyspělosti.

Češi jako oběť dějin – bitva na Bílé Hoře, Mnichovská dohoda, Únor 1948, vojenská intervence v roce 1968. Všechny tyto neúspěchy vysvětlujeme jako důsledek „vnějších tlaků“, spiknutí našich mocnějších nepřátel, nikoli jako důsledek vlastních chyb.

České dějiny jsou prostě plné mýtů, které se uchytily, protože poskytují jednoduché, srozumitelné příběhy, které dávají smysl v kontextu národních dějin.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.