Nepříliš pravděpodobní kamarádi
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
EDITORIAL
Uprostřed léta se obvykle spíše řeší kruhy v obilí, utonulí opilci na přehradách či otravy houbami, ale teď se blíží sněmovní volby, v nichž půjde – jako vždyck ...
Mírová smlouva uzavřená mezi Arménií a Ázerbájdžánem patří k „překvapením roku“ – málokdo s ní počítal. To, že se na jejím uzavření podíleli Američané, je očekávané ještě míň. Plánovaný komunikační koridor, který má procházet arménským územím a spojovat Ázerbájdžán s jeho nachičevanskou exklávou, povede prakticky na dohled íránské hranice. Bude se jmenovat po Trumpovi (jak jinak) a Američané si vyhradili právo v něm zřídit a udržovat veškerou nezbytnou infrastrukturu. Procházet tudy má železnice, silnice, ropovod, plynovod a optické komunikační kabely.
V Teheránu nemůžou mít z takového sousedství radost – „Velký Satan“ určitě využije této příležitosti k nějakým protistátním činnostem, špionáží počínaje a pašováním starlinkových terminálů do Íránu konče. (Velehorský terén je dost složitý na to, abyste jej neuhlídali dokonale.) Írán už také prohlásil, že se výstavbě pokusí zabránit. Reálně na to asi nemá kapacitu. Poslední válka s Izraelem celkem jasně ukázala, že íránské ozbrojené síly nestačí ani na Malého Satana, natož na jeho většího bratříčka.
Z hlediska Arménie jde o smlouvu typu „Kdo chce s vlky býti“, protože její dřívější geopolitická orientace na Rusko se ukázala být neefektivní. Velký ruský bratr v nouzi nepřišel na pomoc, protože jeho vojenská síla byla nasazena na Ukrajině a další k dispozici neměl; Arméni tak prohráli válku o Náhorní Karabach a jejich mezinárodní postavení se zásadně zhoršilo. Není jednoduché být malým křesťanským národem uprostřed daleko početnějších muslimských národů, a opustil-li vás jeden velký bratr, musíte si najít jiného. Třeba tím, že nabídnete poněkud ješitnému americkému prezidentovi, že kus země se bude jmenovat právě po něm. Kdoví, třeba z toho nakonec bude i ta Nobelova cena míru; už ji dostali daleko horší lidé než Donald Trump. Každopádně dokud jsou Američané a Arméni kamarádi, existence arménského státu je opět nějak zajištěna, byť třeba jen na pár let. Ale i to je lepší než nic.
Z pohledu Rusů jde o varovné znamení, kterému možná stará garda ani úplně nerozumí. Putin je sedmdesátník, celé jeho vidění světa se točí kolem NATO a paranoidního vztahu k němu. Je to muž minulosti a jinak už se myslet nenaučí.
Ale při pohledu do budoucnosti je pro existenci a moc Ruska asi nejnebezpečnější právě rostoucí sebevědomí okolních turkických národů. Přirozeným vůdcem celé této stepní smečky je skoro devadesátimilionové Turecko, které se právě pomocí Trumpova koridoru chce propojit s Ázerbájdžánem, a posčítají-li se všechny ty Ázerbájdžány, Kazachstány, Uzbekistány a další národy mluvící turkickými jazyky, je jich dohromady daleko víc než (slovanských) Rusů. A v Rusku samotném mají početnou „pátou kolonu“ jak v podobě milionů gastarbeiterů ze Střední Asie, tak v podobě skoro sedmi milionů Tatarů. Jejich jazyky jsou vzájemně lépe srozumitelné než ty slovanské a vesměs sdílejí i tutéž víru – islám.
Území, které tyto národy obývají, lemuje skoro celou jižní hranici Ruska, od Černého moře až po pohoří Altaj. Jejich porodnost je pořád poměrně vysoká, vyšší než u Rusů samotných. Navíc tím, že jsou místní, jsou pro Rusko permanentním konkurentem a problémem. Američané se jednoho dne mohou sbalit a odejít, jejich domov je jinde. Turci, Tataři, Kazaši a Azerové nikoliv, ti zůstanou tam, kde jsou.
Vyhrožuje-li teď propagandista Solovjov v ruské televizi Ázerbájdžánu další „speciální vojenskou operací“, je idiot. Jestli si něco Kreml momentálně nemůže dovolit, je to konfrontace s turkickým světem.
DOHODA NA JIŽNÍM KAVKAZE