Univerzitní tvář kultury anulace

Tento text je osobní. Jsou v něm zmiňovány konkrétní osoby a jejich výroky. Po měsících sepisování formálních dokumentů, oficiálních prohlášení a úředních dopisů všemožným instancím je, myslím, čas změnit tón.

Když byla v památném srpnu 2023 předána Tomáši Petráčkovi výpověď z místa učitele na KTF UK, prohlásil Vít Vlnas, tehdejší předseda akademického senátu fakulty, o tehdy zdravotně indisponovaném děkanu Vojtěchu Novotném, svém bývalém spojenci a člověku, jemuž beze zbytku vděčil za své vedoucí postavení na fakultě, že se měl dříve poradit, než spáchal takovouto kolosální chybu. Bylo jasné, že jej v tu chvíli považuje za definitivně „politicky“ vyřízeného. Vít Vlnas věděl tehdy nepochybně víc než Vojtěch Novotný – nikoli o ekonomických a pracovněprávních důvodech propuštění, které zdůrazňoval Novotný, ale o vztazích, vlivech a zákulisních silách.

Po Vojtěchu Novotném jsem převzal jako jeho statutární zástupce štafetu já a vědomě tak přijal roli toho, kdo se za daných mediálních, společenských a univerzitních podmínek musí nutně historicky znemožnit. Byl jsem nucen činit rozhodnutí, jejichž cílem bylo uchovat integritu a samosprávu fakulty oproti tlakům zvnějšku, a která proto nepřinášela zvláštní popularitu. Akademický senát v čele s Vítem Vlnasem a Josefem Bartoněm tehdy – a to je třeba vyzdvihnout – částečně přispěl k uchránění samostatnosti fakulty tím, že vůči nejsilnějším útokům nepřátel fakulty – návrhu na odvolání děkana a univerzitnímu auditu – zaujal konzervativní postoj. Učinil tak ovšem způsobem, který nesl zřetelný politický rukopis členů předsednictva: obezřetně a selektivně, tak aby tento postoj posílil vlastní pozici a Černý Petr zůstal v rukou vedení. Já sám jsem tak byl tehdy označen za mrtvého muže, který nemůže pokračovat v jakékoli roli ve vedení fakulty; Novotný byl tlačen k co nejrychlejší rezignaci a vyklizení pole, tak aby mohl být zvolen děkan nový.

Tím se stal Jaroslav Brož, člověk sloužící fakultě snad nejdéle ze všech, všemi oblíbený kolega a kněz, jenž byl díky své osobní vlídnosti všeobecně považovaný za konsesuálního. Když se však ukázalo, že tato konsensuálnost se nekryje s ochotou činit cokoli, oč akademický senát žádá, a že otec Jaroslav neplní příslušná očekávání, musel být znovu vyměněn, a to takřka obratem – po pouhých osmi měsících (z nichž polovinu tvořily letní prázdniny) od inaugurace. Senátor Kubík to opakovaně vyjádřil metaforou, že lavina se utrhla, neboli situace dospěla tak daleko, že se odvolání děkana nelze zastavit a děkan musí pryč.

Výsledkem tohoto typu uvažování je nyní děkanská kandidatura Petra Nohela, rektorátního úředníka, který přichází – stejně jako mnozí před ním – jakožto „homo novus“, tedy člověk sice bez náležitých zkušeností a kompetencí, ale neokoukaný, jehož novost může zahladit staré spory. Ano, není náhoda, jestli vám to něco připomíná: Je to přesně tato úvaha, která mnohé vede k tomu, aby neshody s manželkou vyřešili „výměnou“: tím, že si najdou nejprve milenku a poté novou manželku. Možná jsem to ale formuloval co do mužských a ženských rolí příliš stereotypně: Právě před několika dny jsem podobnou touhu po výměně Jaroslava Brože zaznamenal také od jedné současné senátorky.

Toto nejsou izolované omyly několika jednotlivců. Máme zde co do činění s celospolečenským, ba i globálním působením nové kultury, již někteří – včetně papeže Františka – nazývají příznačně kulturou anulace, v originále cancel culture. Kultura, v níž člověk, a je třeba říci, že jakýkoli člověk, byť to byl třeba dříve obávaný šéf, je pouze spotřebním materiálem. Novotný, Jinek, Brož byli použiti, jsou již k ničemu, a proto budou vyměněni. Je to politika snadno pochopitelná a sdělitelná všem, politika, která je považována za rozumnou, středovou, neradikální. Nutno ovšem říci, že má také své protivníky – jistě ovšem podle jejích příznivců protivníky nerozumné a neracionální. Mezi tyto protivníky „rozumné“ politiky patří zejména ti, kdo mají s dotyčnými skutečnou, nikoli abstraktní a teoretickou, ale pracovní a osobní zkušenost. U nás na fakultě je to první řadě velká část technicko-hospodářských pracovníků – zejména ta část na strategických pozicích. Jsou to ti, kteří mají na starosti důležitou a odpovědnou agendu a vědí, jak důležitá je stabilita a předvídatelnost. A jsou i další – ti, jejichž jména se množí na peticích na podporu Jaroslava Brože a kteří v komentářích stále znovu opakují, jak dobrou zkušenost mají s tímto laskavým a nápomocným člověkem. Co na to řeknou fakultní zastánci „rozumné“ politiky? Mohou učinit jediné: postavit proti žité skutečnosti o to abstraktnější, avšak vždy morálním obsahem naplněné ideje a hodnoty.
To, že se Jaroslav Brož usilovně brání svému odvolání soudní cestou, není svéhlavým trváním si na svém či lpěním na funkci – toho je otec Jaroslav opravdu dalek. Děkanskou roli přebíral jako úděl a povolání, které musí vyslyšet, ač je mu jasné, že jemu osobně to žádný prospěch nepřinese. Samozřejmě mu cancel policy advizoři budou předhazovat, že je nedůstojné se stále vracet a vnucovat – dokonce se bránit právními nástroji! Cancel culture se totiž vyznačuje také absolutním nepochopením významu vlády práva. (Naposledy takto zaperlilo předsednictvo aktivistické Učené společnosti ČR podporující z neznámého důvody protiprávní kroky akademického senátu fakulty.)

Ne, otec Jaroslav se nedrží úřadu za každou cenu. (Myslím, že si stačí představit, pod jak obrovským tlakem se nyní nachází a co všechno dává v sázku, abychom pochopili, že v jeho postoji je pramálo sebezájmu.) Drží se toho, k čemu se přihlásil a co slíbil, stojí ve větru a nezříká se odpovědnosti za celek, který mu byl svěřen. A z našeho hlediska můžeme dodat: je to výkřik volajícího na poušti současné cancel culture. Ne, lidi nelze vyměňovat jako figurky na hrací desce! Jako děti jsme si notovali se Studiem Kamarád: Neopouštěj staré známé pro nové! Bylo to formující a obsahovalo to důležitý hodnotový postoj. Ale byla v tom i pragmatická úvaha: Změna jako taková není samospasitelná. Fakulta potřebuje V. Novotného, který jako jediný ovládá kompletně celý její úřad. Fakultní opozice sice tvrdí, že to umí také, ale když měla po nelegálním převzetím moci po čtrnáct dní možnost to předvést, pouze škodila: rozložila připravenou výuku, šmejdila v zaměstnaneckých mailech a kradla soubory. A fakulta také nutně potřebuje J. Brože, ne jako učitele a novozákonního badatele v děkanském důchodu, ale jako naukově a mravně pevného kněze ve svém čele. Mnoho takových není. A určitě je nelze snadno importovat. Brož a Novotný žijí na fakultě s námi. Kdo je třeba nemiluje, měl by si na jejich přítomnost alespoň zvyknout a uznat jejich skutečný a úplný přínos – asi podobně, jako si musí běžný motorista zvyknout na svou starou škodovku, ačkoli by třeba rád jezdil lamborigini.

Jakub Jinek, autor je vedoucí Katedry filosofie a práva na KTF UK