Rdesno. Jen málo rostlin mění jména tak často

Zní to možná jako češtinářská rozmarnost, že někde mezi divno a blaho by leželo i rdesno. Drsně rvavé ale ono na první pohled není, i když na druhý pohled ano. Zrovna tak máte vůli nevěřit básníkovi, že měla oči „krásně rozestlaný“, a přece mu nakonec uvěříte. Takhle nějak si zkuste představit rdesno.

Štíhlá až přeštíhlá, tanečně velice nadaná květenství drobných kvítků nadekorovaných kolem dokola koukolem a ty si tak čnějí nebo se vrtí nahoře na té kytce jeden vedle druhého. No a to bývaly časy, kdy se jenom vrtěla, ale ty už jsou pryč, protože člověk si přál zas o něco víc.

Nejspíš dobře znáte hadí kořen takhle z nějaké vlhčí louky nebo ze sadu či z okraje zapomenuté zahrádky. To byla vděčná část naší pozdně jarní flóry, spolu třeba s úpolíny a sibiřskými kosatci. V některých krajích ale není hadí kořen nijak vzácný a plazí se, kudy ho napadne, i do břehů potoka a podobně. Jeho květenství je obecně spíš tučně huňaté a eleganci budeme hledat v jeho lehce růžovém oblečku, ne ve vlastní konstituci připomínající štucle nošené matičkami na saních.

Dneska se ale obrátíme na slovíčko k himálajskému příbuzenstvu, které si roste v takovém zeměpisném rohlíčku zhruba od Kašmíru přes Nepál, Bhútán, severní Barmu až po Sečuán v loukách při keřích, na okrajích lesů a nádržích odvrácených svahů. Vzpomínám si, jak mi ho jedna z dobrých duší ukázala před čtvrtstoletím v brněnském arboretu se slovy: „Byla by to krásná kytka, navíc červeně kvete, ale namrzá, tak z toho asi nic nebude.“ No vida, a dnes patří mezi ty hojné a milované. Jak se to stalo?

Latinsky se jmenuje Persicaria amplexicaulis, ale najdete ji i pod jinými jmény, protože jen málo rostlin mění jména tak často jako rdesna. Jsou to vysoké sošné rostliny obvykle přes metr, které bývají zrovna tak široké a kvetou od června do mrazů. A to doslova, protože končí s prvním šedivákem.

Celý text si můžete přečíst v knize zahradníka Ondřeje Fouse Lodyhy v řádcích, kterou vydává Edice Echo. Objednat si ji můžete zde.