Trump jako zachránce levice?

KOMENTÁŘ

Trump jako zachránce levice?
Nový leader liberálů Mark Carney se oproti velmi "woke" Trudeauovi mohl jevit jako věcný a zkušený technokrat. Foto: Volební štáb kanadského premiéra.
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Související články

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Volby v Kanadě vyhráli vládní liberálové, ještě koncem minulého roku se taková možnost zdála naprosto nereálná, kanadští konzervativci směřovali k jasnému vítězství. Změnil to ale nástup Donalda Trumpa, který svými řečmi o připojení Kanady k USA a zaváděním tarifů vnesl do kampaně úplně nový leitmotiv, jenž zastínil témata konzervativců i reminiscence na dobu vlády Justina Trudeaua.

Konzervativci začali být částí nově semknuvší se kanadské veřejností vnímáni jako „ušpinění“ blízkostí k Trumpovi, nový leader liberálů Mark Carney se oproti velmi „woke“ Trudeauovi mohl jevit jako věcný a zkušený technokrat. A bylo vymalováno. Dalo by se říct, že americký prezident výrazně pomohl kanadské levici, aby se stala opět vítěznou, „great again“. V sobotu se konají volby v další zemi anglosféry – Austrálii. I tam podle průzkumů vede levice, zčásti se to také vysvětluje obavami a nechutí, jež v části voličů vyvolává Trumpovo prezidentství.

 

Výhra republikánského kandidáta v amerických volbách přitom byla loni vnímána jako mohutný impulz, jenž bude dál akcelerovat nástup stran hlásících se k tzv. národnímu konzervativismu – povezou se na Trumpově vítězné vlně, jež bude dál sílit s jeho přibývajícími úspěchy. Blízkost k Trumpovi bude přinášet respekt nejenom na mezinárodní scéně, ale i body doma, blízkost k Trumpovi měla znamenat výraznou posilu – když na konzervativní konferenci ve Washingtonu promluvil slovenský premiér Fico, bylo to vnímáno jako jeho triumf. Jenomže okázalé projevy sympatií a respektu k tomu či onomu politikovi nemusejí vůbec znamenat, že na jeho zemi bude brát velké ohledy garnitura, jež razí heslo America first.

Po sto dnech druhé Trumpovy administrativy je ale situace jiná a někteří lídři nové pravice vůči americkému prezidentovi přinejmenším před domácí veřejností projevují ne snad distanci, ale určitou zdrženlivost. Být vnímáni jako ve všem oddaní Trumpovi parťáci by pro ně totiž mohlo představovat komplikaci. Příkladem může být Nigel Farage, jehož straně Reform se dle průzkumů velice daří, pozitivní vnímání Donalda Trumpa v britské veřejnosti přitom od inaugurace kleslo ze třiceti procent na šestnáct. Nakonec i Andrej Babiš je ve vztahu k nové americké administrativě řekněme méně entuziastický.

Ta proměna ve vnímání Donalda Trumpa z velice významné posily v potenciální přítěž má víc důvodů. Existuje skupina lidí, kteří jsou v zásadě srozuměni s cíli Trumpovy administrativy, nebo aspoň s jejich většinou, vadí jim ale způsob, jímž se jich snaží dosáhnout – prezidentovo vystupování a vůbec styl jeho administrativy, chaotický a ne vždy kompetentní dojem, jímž činnost jeho administrativy občas působí, a podobně. Možná důležitější je ale jedna výrazná změna, kterou Trumpovo druhé období přineslo. Veřejná debata v západních zemích je velice amerikanizovaná, mnoho lidí s až fanouškovským zaujetím sleduje politické střety, jež za oceánem probíhají, i tamní debaty, přenášejí je na domácí půdu. Dlouho to ale byly střety jaksi bezpečně vzdálené. Teď ale mohou mít rozhodnutí amerického vedení přímé dopady na situaci třeba v evropských zemích. Trumpovi oddaní apologeti se tak snadno mohou dostat do situace, kdy by aplaudovali krokům, jež v reálu – třeba ekonomicky – výrazně dopadnou na životy lidí v jejich zemích. To zrovna není cesta k výraznému volebnímu úspěchu.

Navíc se stává zjevnějším, že možnosti spojenectví národně orientovaných stran jsou obecně dost omezené. Ještě pořád to může z větší části zakrývat mobilizace proti sdílenému nepříteli – pokrokářské ideologii, bruselskému establishmentu a podobně. S tím, jak strany tohoto typu sílí, ale nabývají na důležitosti i otázky, o co konkrétně chtějí usilovat a jak toho chtějí dosáhnout. Představa nějaké „internacionály nacionalistů“ je vnitřně rozporná, v něčem až absurdní, partaje, jež se zaštiťují národními zájmy, brzy zjistí (spíš už dávno vědí), že zájmy různých národů jsou často protichůdné a nějak se to projeví, bude-li vliv těch národněkonzervativních stran dál sílit, mohou být silnější i ty projevy. Myslet si, že dejme tomu Slovensko, Maďarsko i Rumunsko mohou být „znovu velké“ spolu a najednou, je naivní. Někdo asi bude muset být trochu menší.

×

Podobné články