Greta, co si z toho příběhu vzít?

Málokomu se přihodí, že se během jedné dekády stane symbolem „čistého pokroku lidstva“, aby na jejím konci skončil jako karikatura sám sebe. Gretě Thunbergové se to s mohutným přispěním rodiny (maminka hned vydala knihu, jak jim dcera zachránila planetu i rodinný rozpočet, tatínek se stal full-time manažerem a kapitánem jachty) podařilo už v patnácti.

Potkávala se s plejádou světových vůdců, kteří se v odlescích její slávy vyhřívali, a s výrazem dítěte, kterému sebrali mobil, na ně řvala „How dare you!“ do mikrofonů za stovkami milionů diváků. Poučovala šéfy korporací, kteří by za podobný tón svého podřízeného okamžitě poslali na kobereček k HR. A dnes? Média i politici její vlastní země, často ti samí, již jí kdysi nastartovali raketu, ji vnímají jako chodící trapas – a ona to díky aspergeru nejspíš bere jako další důkaz, že má pravdu.

Hejtrů má dnes o dva řády víc než nadšených fanoušků, ale to není podstatné. Podstatné je, co si z toho má odnést ten zbytek z nás – my, kteří jsme s otevřenou pusou sledovali, jak se holčička, co si chtěla jen prodloužit víkend, stala svědomím generace. My, kteří jsme věděli, jak dopadly dětské křížové výpravy, ale stejně jsme mlčeli, když se novodobí poutníci místo Jeruzaléma a spasení křesťanstva vydali s transparenty z recyklovaného papíru zachránit svět před uhořením ve výparech z fosilních paliv.

Gretin příběh končí, ale dědictví zůstává. Ukázala totiž, že když křičíš „konec světa!“ a jsi dost mladý, můžeš zastavit dopravu, ničit umění, dostat milionové příjmy, a ještě ti za to budou tleskat. A hlavně: otevřela stavidla. Just Stop Oil, Extinction Rebellion u nás Limity jsme my, Anna Šabatová nebo státem živený „degrowth“ guru Tadeáš Žďárský – to všechno jsou menší Gretky a Gretové, které motivuje její úspěch, kteří vědí, že se vyplácí křičet co nejhlasitěji a dožadovat se co nejvíce zákazů.

Stejný mechanismus tak funguje i v české kotlině: pati a mati, co nakonec nedokážou digitalizovat stavební řízení, zato křičí „klimatická krize!“ nebo „kulturní krize!“, můžou mít rozpočet, ministerské křeslo, nebo aspoň státní stipendium pro neúspěšné umělce. My jsme k tomu přispěli tím, že jsme tenkrát mlčeli – ne ze strachu, ale z lenosti a z přesvědčení, že „ta holka přece nemůže nic změnit“.

Změnila. A teď už není čas na lítost. Gretinu pochodeň převzali jiní a je jich hodně. Příští Gretě nebo Gretovi, co začnou řvát o konci světa, už prostě musíme říct přímo, do obličeje: „Známe, zažili jsme. Ale konec světa jsi ty. A my tě poslouchat nebudem.“