2 týdeník echo - Hra o trůny

Jak skončit Hru. Proč Daenerys přeskočilo a další otázky

TÝDENÍK ECHO

Témata:

Skupina lidí v čele se dvěma muži na koních prochází branou ve velké zdi a vyráží na cestu divokým krajem, bůh ví, co je tam čeká, jeden z jezdců si asi v duchu promítá tu dlouhou cestu, která ho přivedla až sem. Střih do černé. Titulky. A je dohráno. Po osmi letech od premiéry prvního dílu skončil seriál Hra o trůny, adaptace knihy George R. R. Martina. Díla, které získalo globální popularitu a jeho vyvrcholení miliony fanoušků očekávaly s velkým napětím. A značná část z nich nebyla zrovna spokojená s tím, co na obrazovce viděla. Proč charismaticky padoušská královna Cersei nezahyne v katarzní scéně rukou někoho z hrdinů, na nichž se provinila, a místo toho jí na hlavu prostě spadne pár cihel? Proč královně Daenerys, matce draků, zčistajasna přeskočilo a emancipovaná hrdinka, která utlačovaným masám slibovala osvobození, se změnila v monstrum, které se zuřivou pečlivostí vyvraždí obyvatelstvo města, jež se jí vzdalo? Je to projev necitlivosti, nebo rovnou nepřátelství mužských autorů vůči ženám, jež tímhle způsobem připravili o postavu, k níž bylo možné upínat naděje v emancipační vyznění seriálu?

Hlavní tvůrci Hry o trůny David Benioff a D. B. Weiss si o sobě vůbec ledacos nepěkného přečetli – riziko profese. Došlo i na komickou fanouškovskou petici požadující přetočení poslední řady seriálu. To rozhořčení publika ale zčásti vyplývalo ze zklamání nad tím, že nebyl splněn nesplnitelný úkol. Ať už by ale byl závěr seriálu vymyšlený a realizovaný sebelépe, skupina pobouřených by byla vždycky veliká, Benioff s Weissem se ovšem navíc příliš nevyznamenali, seriál se jim také začal rozpadat pod rukama dřív než v poslední sezoně, sebedůmyslnější finále to mohlo zachránit jen těžko. Autoři se pokusili přijít s vyvrcholením, které by odpovídalo duchu seriálu a dosud nedokončené knižní předlohy. Bylo ale nemožné toho dosáhnout v situaci, kdy jejich dílo ten původní esprit do značné míry ztratilo a kdy se základním vyprávěcím postupem stalo maskování nesmyslu spektáklem a základním postupem práce s postavami rezignace na konzistentní charakteristiku a v ní ukotvený vývoj figur (a třeba i jejich zásadní proměnu). Podobně i pečlivá výstavba příběhu jako celku i jednotlivých situací a sekvencí byla obětována ve prospěch jednorázových efektů.

Příznačné „sexpozice“

Hra o trůny byla v něčem (v nějaké míře záměrně) rozporná od samého počátku. Rozmáchlý příběh boje o moc ve fiktivní Západozemi (prvotní inspirací pro autora předlohy údajně byla Válka růží ve středověké Anglii), desítky postav a lokací, dějových linií. Diváky mohla přitahovat prvoplánovými atrakcemi – velkou mírou násilí a taky sexu a vůbec nahoty. Ta v seriálu často sloužila právě jenom jako „ozdoba“ bez dalšího významu pro postavy či příběh, charakteristickým autorským postupem především v prvních sériích byla „sexpozice“ – když bylo potřeba, aby nějaká postava vysvětlila složitou osobní historii nebo sdělila množství informací důležitých pro další děj, byl v obraze zároveň někdo svlečený nebo rovnou souložící dvojice (trojice), aby se divák během té přednášky měl na co koukat. A on měl – i v jiných ohledech. Hra o trůny byla na televizní poměry velice velkorysá produkce a autorům se v seriálu podařilo vybudovat velice živě působící svět, velkou zemi s mnoha rozličnými končinami, dostat divákovi do hlavy její topografii i historii. Natáčelo se také v mnoha zemích od Islandu po Maroko, na výsledné podobě seriálu to bylo znát. V tom velkém světě se figury přesouvaly odpovídající rychlostí – tedy velmi pomalu (aspoň v prvních pěti sezonách to tak bylo). Pokud někdo vyrazil na cestu, bylo jisté, že bude trvat pár dílů, než dojede k cíli, pokud k němu vůbec dorazí, na některé dlouho dopředu anoncované zásadní momenty muselo publikum čekat roky. Mohlo to být místy frustrující a místy nezáměrně legrační, jednotlivé díly seriálu mohly připomínat filmový týdeník (zatímco v Bulharsku vrcholí sklizeň, pokračuje na Islandu sezona lovu velryb a protivládní povstalci v Mali postoupili o dva kilometry). Mělo to ale i jisté kouzlo – už jenom se v těch postavách, příbězích, rodinných historiích a plánech vyznat vyžadovalo „nerdské“ zaujetí.

Zároveň ale seriál od začátku podvracel konvence tohoto typu podívané a vůbec žánru fantasy. Jeho hrdinové byli často velmi nehrdinští, charakter ve světě seriálu často nebyl předpokladem úspěchu. Místo toho se stával předpokladem pádu, protože s sebou často nesl nechápavost, zaslepenost či neschopnost akce, na což dopláceli nejenom protagonisté, ale taky jejich okolí. Ve světě Hry o trůny neexistuje něco jako osudová předurčenost, kdo propadl iluzi o nějakém svém vyšším poslání, učinil tím krok ke zničení svému a mnoha dalších. Ve Hře o trůny nehrál roli osud jako vyšší síla, která vede hrdiny k nějakému – třeba tragickému – naplnění. Božstva, k nimž se část postav obrací, jsou vzdálená a nepochopitelná ve svých záměrech a úradcích, pokud tam tedy vůbec jsou. Nakonec to nejhumánnější je v tomhle světě pěstovat značně cynickou reálpolitiku (jak to v dřívějších sezonách činil oblíbený Tyrion Lannister) – nemusí sice být dvakrát morální, hrdinská a hezká, aspoň se ale nevyžívá ve vraždění, snaží se udržet svět takový, aby se v něm dalo přežít. Autoři předlohy i seriálu se – aspoň zpočátku – snažili vytvořit svět, v němž by pro postavy a diváky nebylo nic jisté. To, že někdo působí jako velmi důležitá, nebo dokonce hlavní postava, vůbec neznamenalo, že nemůže přijít o život. Poctivec Ned Stark, který se v první sezoně zdál být protagonistou, byl v jejím závěru popraven. Hned několik velice důležitých figur bylo zavražděno v pověstné scéně „Červené svatby“, videí s diváky, kteří na ni reagovali s nevěřícným zděšením, byl svého času plný internet.

Hra o trůny se od počátku dala brát vážně jen zpola, na každou silnou pasáž, v níž charakteristická krutost seriálu získala skutečně hrozivou a třeba i tragickou intenzitu (šílený král Stannis nechá na hranici obětovat svou dcerku), připadala jiná, v niž se snaha seriálu šokovat přehoupla až někam k nezamýšlené komice (postava sadistického mučitele Ramsaye Boltona). Seriál ale drželo pohromadě to, jak zůstával věrný svému názvu. Ukazoval svět jako krvavou hru o moc, která je ale prchavá a pofiderní. Lidé se namáhají a umírají v naději, že usednou na nějakou židli, nějakou dobu na ní třeba budou skutečně trůnit, a pak je někdo zabije a vše začne nanovo. Nakonec to, v čem byla Hra o trůny nejsilnější, nebyl ani tak spektákl nebo neobvyklá míra krutosti, ale zobrazení velké skupiny lidí, z nichž každý se nějak snaží prosadit si to svoje, a mezi nimi vynikají chladnokrevní a chytří intrikáni – obrazy inteligentních lidí posedlých mocí, kteří jdou neochvějně za svým, publikum přitahují už odedávna. Ty po odvysílání tak kritizované momenty poslední sezony seriálu byly vlastně věrné jeho duchu, byly „ideově správně“.

Ve světě Hry o trůny by působilo naprosto nevěrohodně nějaké nadějeplné vykročení k lepší budoucnosti pod vedením královny-revolucionářky. Základní charakteristikou té hry přece byla její cyklická a neměnná povaha. Z toho hlediska je i opodstatněné „vykoupat“ publikum v jeho očekáváních. Navnadit ho na dlouho dopředu avizovanou bitvu dobrých proti zlým a pak mu místo heroismu a dramatu předvést nesmyslná jatka, v nichž ti dobří vystupují v rolích pachatelů či bezmocných svědků. Nechat diváky, ať se těší na velkolepou scénu, v níž zlá královna bude potrestána, a pak tu smrt ukázat jako velice „malou“, smutný detail obrazu všeobecného zmaru. Poslední díl k tomu temnému obrazu trochu násilně přilepil optimistický dovětek. Nakonec vítězí mírný pokrok v mezích zákona, který může být stabilnější než nový řád vzniklý z násilné revoluce. V kontextu dnešní veřejné debaty je to vlastně pozoruhodné – globálně populární dílo vrcholí odmítnutím spasitelské vize, která se nutně naplňuje jako tyranie, a přitakává nějakému trochu vylepšenému statu quo, který se může snadno zvrtnout k nějaké další variantě známé krvavé hry. Na trůn dosedá člověk, který je ztělesněním paměti – to je antiteze utopického snění.

Uspokojit všechny

Jenomže autorský záměr je jedna věc a způsob jeho naplnění věc jiná. Ty velké závěrečné momenty přišly ve fázi, kdy seriál už byl fakticky rozpadlý. Mohla za tím být snaha uspokojit všechny – přijít s vyvrcholením, které uspokojí fanoušky a zároveň bude vycházet z postav a zároveň bude respektovat ducha knihy a zároveň všechny překvapí a zároveň bude dávat smysl v jednotlivostech i v celku, pokud možno hluboký. Poslední sezony Hry o trůny skutečně byly svědectvím o snaze autorů ulovit najednou všechny zajíce na světě, vzhledem k tomu, jak epicky široce byl ale jejich seriál založený, asi v posledních dvou, třech řadách nic jiného přijít nemohlo – autor knižní předlohy Georg R. R. Martin tváří v tvář podobnému úkolu rezignoval nebo to aspoň tak vypadá – roky očekávané pokračování knižní předlohy zatím nevyšlo. Televizní scenáristé si tenhle přístup dovolit nemohou. Tudíž to muselo lítat. Nesmysly se hromadily, aby se postavy dostaly do správných výchozích postavení do finále, dialogy se stávaly prkennější a popisnější, emoce se spíš slovně sugerovaly, než aby byly organicky přítomné v ději, obraze. Zjevné to bylo v zobrazení romance mezi Jonem Snowem a Daenerys, která měla být emocionální páteří závěru seriálu, dodat tragickou intenzitu chvíli, v níž Jon Snow pochopí, že láska musí ustoupit povinnosti. Na každou silnější scénu připadalo několik jiných, někdy až udivujícím způsobem odbytých nebo rovnou stupidních (například všechny, v nichž se objevil Euron Greyhoy). Sympatizující recenzenti vysvětlovali míru, v níž seriál i jeho jednotlivé situace přestaly dávat smysl, proměnou Hry o trůny z „prózy“ v „poezii“. To by ale posledním dílům seriálu nesměla chybět právě ta poetická intenzita. Na ni autoři nedosáhli, stejně jako na konstrukční pevnost dějové prózy. V té hře o trůny z titulu se nedá nějak definitivně zvítězit, možná se ani nedalo vyhrát při vyprávění o ní.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.