5 komentář

Není to náhoda, že tu leží Otec národa

komentář

Skoro denně čekám na tramvaj u Suchardova pomníku Františka Palackého a skoro pokaždé se mi vdere do hlavy verš: „Kdo ti, starý dědku, / tak zdeformoval lebku? / Někdo tě do ní uhodil, / či jsi se tak už narodil?“ Geniální šílenec T. R. Field jím ocenil hlavu Palackého, jež je opravdu jaksi hranatá, jakoby kubistická, což by ale odpovídalo době, kdy na ní Sucharda pracoval: sousoší odhalovali roku 1912. Palacký trochu připomíná sedícího Frankensteina, který hledí směrem na Smíchov a vyhlíží, kdy už pojede tramvaj. Lze si představit, že kdyby někdy vstal a vykročil, byl by považován za golema a vzbudil by značný rozruch.

Palacký byl, jak známo, již za života označen za Otce národa, aniž musel přitom platit alimenty. Občas se ozvou hlasy, že to byl on, kdo je vinný za český nacionalismus, který se pak projevil poněkud nesnášenlivě, jako by jiní byli holoubkové. Byl jedním z těch několika lidí, o nichž by se opravdu dalo říct, že bez nich by zdejší dějiny vypadaly jinak a možná by šly jinou cestou, těžko říct, jestli lepší. Byl to titán, za nímž je obrovské dílo, které sice už málokdo čte, ale nějak tady zůstává, ať Čech chce, či nikoli. A vedle toho to musela být impozantní postava, jednoznačně vůdcovský typ už od pohledu, srovnat se dá asi jen s Masarykem, který měl také tu lídrovskou vizáž, rovnou štíhlou postavu, klasickou lebku s živým a klidným pohledem, autoritativní vzezření: jedinou vadou Palackého byl zduřený krk, struma čili vole, který zakrýval hedvábným šátkem obtočeným až k bradě. A pak také, aspoň to píše jeho biograf Jiří Kořalka, nosil ke stáru paruku, která mu často padala dozadu, takže si ji musel posouvat: poslední si koupil rok před smrtí, stála 16 zlatých.

Palacký je zkrátka jedno z těch jmen, která zůstala z 19. století v oběhu. Kdybych se ale třeba svých jinak docela vzdělaných přátel zeptal, kde je Palacký pochovaný, většina by nejspíš řekla, že asi na Vyšehradě. A bylo by to logické. Ale stejně jako není v Praze pochovaný TGM, tak Palacký leží na skoro utajeném místě, ke kterému poutník nejsnáz dojde zarostlou pěšinou podél Labe, když předtím přijel do industriálních Neratovic, kam se obvykle člověk vydá jen z nezbytných důvodů, což je mimochodem škoda, protože i to normalizační sídliště skrývá pozoruhodnosti, třeba obří keramickou fasádu kina ze 70. let, kdy se na takových věcech nešetřilo.

To místo, od Neratovic vzdálené proti proudu Labe tři kilometry, se jmenuje Lobkovice, stejně jako starý český aristokratický rod, kterému ty Lobkovice daly jméno. Už ve 14. století tam stála na mírné skále hned u řeky tvrz, jejímž majitelem se stal Mikuláš Chudý z Újezda, který se začal psát z Lobkowitz či možná z Lobkowicz, což je víc česky. Ti se pak rozdělili na Popely a Hasištejny, přičemž oba výhony hrály v českých dějinách významnou roli, a to ještě ani dosud nevymřely. Lobkovice však nikdy nebyly sídelním hradem či zámkem, spíš se zdálo, že si s ním Lobkovicové nevěděli moc rady, a tak ho prodávali: v 16. století patřil rytířskému rodu Sekerků s dvěma sekyrami ve znaku nebo v něm měli cosi jako renesanční statek a sklad obilí. Před třicetiletou válkou už zase patřil Lobkovicům, ale během ní jimi několikrát prošla soldateska, takže podle toho vypadal. Raně barokně ho přestavěl známý polír Antonio Porta, což je na některých místech snad i znát. V roce 1829 ho koupil pražský advokát a bohatý statkář Jan Měchura, čímž se dostáváme k jeho zeti, Františku Palackému.

Ale ještě předtím se dostaneme k zámku. K tomu musíte totiž překonat závoru, za niž vás pustí pan Josef Kubias, kterému ovšem musíte nejdřív zavolat: číslo je na internetu. A když chvíli počkáte, tak za čtvrt hodiny přijede vitální chlapík, kterému hádáte o patnáct let méně, než mu je, čemuž se směje. A směje se skoro celou dobu, protože své průvodcovství provádí neodolatelným způsobem, že máte po chvíli pocit, že je to váš starý známý. A protože chodí vzpřímeně a jeho mluva je výrazná až úsečná, odhadnete ho na učitele tělocviku nebo oficíra, přičemž oboje platí. Sloužil v armádě, ale po srpnu ’68 nesouhlasil s okupací, tak ho vyhodili a pracoval třeba jako odborník na polní škůdce. Po roce ’89 byl rehabilitován a nyní je podplukovník ve výslužbě. Do té armády se dostal hlavně proto, že byl sportovec a věnoval se modernímu pětiboji, přičemž nejlépe mu šla šavle. A víte, čím to bylo? zeptal se ten muž. Protože mám dávné turecké předky, řekl hrdě a oči mu zablýskaly orientálně. Takže jsem si hned se šavlí rozuměl, jen jsem ji dostal do ruky, už jsem s ní uměl. A skoro by sňal šavli ze stěny, aby to předvedl. Ale místo toho se postavil jako před publikem a zarecitoval svou báseň: „To sám veliký František Palacký byl, / který zde na zámku osm let / dějiny národa psal a žil.“

Těch osm let je 1852 až 1860, kdy opravdu vznikla největší část monumentálních Dějin národu českého v Čechách a na Moravě, které už psal od toho roku 1852 česky, i když u Měchurů se v Praze pořád ještě spíš němčilo. Ale s dětmi, synem Janem a dcerou Marií, kteří většinu dětství prožívali v Lobkovicích, už mluvil česky. S jejich maminkou, Terezií Měchurovou, se Palacký seznámil jako osmadvacetiletý, jí bylo o osm let méně, a nebyla to asi láska na první pohled, protože se mu víc líbila její sestra Antonie, ale u té nepochodil, tak vzal zavděk Terezií, čehož asi nelitoval, neboť se píše o vzorném manželství a celoživotní lásce disciplinovaného muže. A nutno říci, že to byla též velmi dobrá partie, možná jedna z nejlepších dosažitelných v Praze, vždyť Palacký byl sice už jako mladík díky svému bezkonkurenčnímu nadání respektovaný, ale byl zcela nemajetný a navíc evangelík, takže těžko mohl pomýšlet na urozenou slečnu. Patricijská rodina Měchurova, které patřil dům v Pasířské ulici, nyní samozřejmě Palackého, mu to zcela vynahradila. A patřily jí právě ty Lobkovice, kde manželé Palackých prožili už první léto po své svatbě v roce 1830, kdy se narodil také jejich první syn Jan. Když pak tchán Měchura zemřel a Terezie v roce 1840 Lobkovice zdědila, trávila tady rodina obvykle léto a v padesátých letech se sem na většinu roku nastěhovala a František tu měl nejspíš klid na své Dějiny: více o tom v již zmíněném vynikajícím životopise Jiřího Kořalky (Argo 1998).

Těžko si představit, jak to asi mohlo vypadat, určitě útulněji než dnes. Zámek není úplně zpustlý, ale že by tam někdo mohl bydlet, nelze předpokládat. Koncem 19. století se zámek znovu dostal do vlastnictví Lobkoviců, snad hlavně ze symbolických důvodů, ale bydlet se tu dalo a několik pokojů bylo kompletně zařízených. V roce 1948 jim ho vzali a všechno se rozkradlo. Byla tady mateřská školka, sklad zdravotnického materiálu, pak se v 60. letech myslelo, že by se z toho udělalo Palackého muzeum, pak z toho sešlo. V 80. letech objekt vlastnila Karlova univerzita, která to tady „upravovala“ na sklady knih. Dvakrát (1950 a 1977) do věže praštil blesk. V roce 1992 restituoval zámek Alexander Lobkowicz, po belgickém otci rytíř de Ridder. Pamatuju si, že někdy v polovině 90. let byl celý zarostlý a z bujné vegetace vykukovala jen ta věž. Dostat se k němu nebylo možné. K hrobce rodiny Palackých ukazovala jedna otlučená plechová šipka. To se změnilo.

Hrobka se opírá o kostelní zeď malého gotického kostelíka Nanebevzetí Panny Marie. Jako první do ní byly uloženy ostatky Terezie, ta zemřela 18. srpna 1860 v Děčíně, když se vraceli z letního pobytu v Nizze – tam Palackých jezdili opakovaně. František ji dovezl do Lobkovic v zinkové rakvi a tady se s ní naposledy rozloučil. Do Lobkovic se vracel vždy na výročí její smrti, naposledy v roce 1874. Zemřel 26. května 1876 v Pasířské ulici, kde nyní bydlel i jeho zeť F. L. Rieger. Od smrti císaře Karla IV., Otce vlasti, prý Praha nezažila tak velkolepý pohřeb. Do Lobkovic smuteční kočár s rakví provázely tři stovky soukromých a pronajatých vozů. Rakev s Otcem národa pak byla spuštěna vedle šestnáct let čekající ženy, která ho do Lobkovic kdysi přivedla.

Příběh svobody

99 Kč

Přinášíme speciál k 30 letům svobody

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si neomezený přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.