Investice do umění může být zábavná

Anna Pulkertová z J&T Banky je odbornice na oblast umění a investice v této oblasti. Ač připouští, že ve srovnání se zahraničím je náš vztah k umění přinejmenším vlažný, vnímá též, že nová generace je už v této oblasti mnohem perspektivnější.

Mění se nějak vztah Čechů k umění?

Lze pozorovat vývoj. Mnohé východní země si vztah k umění stále hledají, což je důsledkem minulého režimu, kdy v podstatě bylo uznáváno jen jedno realistické umění. Vše, co vznikalo mimo tento rámec, bylo bráno jako buržoazní přežitek. To se v současnosti mění. Čím dál víc lidí je přístupných diskusi i nad využitím netradičních technik a postupů tvorby. Čím dál víc lidí dává šanci i umění současnému, které není vždy na první dobrou jednoduše srozumitelné. Například první místo v žebříčku nejvystavovanějších českých současných umělců Art Index dlouho od jeho vzniku až do minulého roku opanoval Jiří Kovanda, který se začal už v 70. letech věnovat konceptuálnímu umění a různým druhům performance. V zahraničí byly podobné umělecké projevy stále více běžné, nicméně u nás šlo o něco velmi odvážného. Jel například v metru po eskalátorech otočen směrem k nepřítomnému davu, který se toužil dostat po schodech nahoru. Z těsné blízkosti se tak díval lidem, kteří byli touto nečekanou situací zaskočení, do očí. Z těchto akcí vznikly fotografické záznamy, které jsou často vystavované a oceňované v zahraničí. A i u nás tento donedávna veřejnosti nepříliš známý umělec získává renomé. Vnímám tedy, že v současnosti se vztah lidí k umění opravdu posouvá. Především je to však záležitost velkých měst, kde mají obyvatelé mnoho příležitostí poznat to, co se v umění aktuálně děje.

Jak? Znám málokoho, kdo si dnes pověsí na stěnu obraz. Buď nechce narušit minimalistický ráz místnosti, nebo jej rozbije maximálně plakátem z IKEA…

Mnoho mladých začíná mít k umění vztah. Přinejmenším v Praze se hodně lidí zná s mladými absolventy uměleckých škol a získává díky tomu k umění bližší vztah. Existuje zde rovněž několik punkových galerií, kolem nichž se soustřeďuje společnost hipsterů a dalších specifických komunit, které mají k umění daleko pozitivnější vztah než generace jejich rodičů či prarodičů. Nedávno jsme si dělali průzkum mezi komerčními galeristy a ptali se jich, zda mají pocit, že se vztah Čechů k umění vyvíjí a zvyšuje se počet sběratelů umění. Všichni z nich potvrdili, že ano. Že v posledních letech opravdu pozorují rostoucí zájem Čechů o umění i jeho nákup do sbírek či jako zajímavou alternativní investici.

Čím to je?

Mimo jiné současnou příznivou ekonomickou situací. Lidé hledají více zábavy i příležitosti k alternativním investicím. Alternativní investice, jejich částí je i umění, dnes mimochodem hodně stoupají i v poptávce u dolarových milionářů. Investice do umění může být sice riskantnější než investice například do nemovitostí, ale bývá často zábavnější díky svému emočnímu přesahu.

Jak velký risk je investice do umění?

Záleží na tom, do jakého typu umění se rozhodnete investovat. Vsadíte-li na léty prověřené moderní klasiky, tak s největší pravděpodobností vedle nešlápnete. Pokud tedy nenarazíte na padělek. Na druhé straně křivka dalšího růstu je v tomto případě už mnohem nižší, než když trochu zariskujete a zaměříte se i na poválečné či současné umění, kde křivka růstu může, ale nemusí být mnohem vyšší.

Co je největší česká jistota z hlediska investice?

Mezi nejvýše vydraženými položkami na aukcích se nejčastěji pohybuje jméno Františka Kupky či Oskara Kokoschky. Stále táhnou i krajinomalby od žáků Julia Mařáka či impresionistické pohledy do přírody. Nicméně ty nejlepší kousky z předválečného období začínají docházet a i klasické aukční síně se tedy začínají poohlížet po zajímavých dílech mladšího data. Delší dobu bylo na českém trhu s uměním upozaďováno poválečné umění, u kterého však poslední dobou můžeme pozorovat velký růst. Ukázkovým příkladem z poslední doby je například dílo Mikuláše Medka s názvem Vajíčko, za které byl letos kupce ochoten zaplatit i s aukční přirážkou 57 milionů korun. To byl doposud u děl z tohoto období nevídaný úkaz. A ani současné umění už nezůstává stranou a vyplatí se jej sledovat a případně do něj i zainvestovat. A musím upozornit i na fotografii, ta dlouhou dobu na trhu s uměním neměla své místo, ale čím dál tím více se dostává do hledáčku sběratelů i aukcí, a její cena tak zajímavě začíná růst.

Jak se pozná, co bude růst?

Lidem, které by zajímalo pořídit si spíše díla od mladších, současných a žijících autorů, může pomoci náš Art Index. I když nejde o všemocný nástroj. Vodítkem pro zorientování se na české současné umělecké scéně je dobrým. Ukazuje na jména, která jsou nejvíce vystavovaná u nás i v zahraničí. Neříká „toto jsou ti nejlepší,“ nebo „tito umělci se nejlépe prodávají“, ale zohledňuje to, jak jsou tito umělci viditelní v uměleckém provozu.

Má šanci na vzestup i dílo umělce opomíjeného, takřka neznámého?

Například letos jsem na nejslavnějším uměleckém veletrhu světa Art Basel objevila slovenskou sochařku Márii Bartuszovou, která ve své rodné zemi v době, kdy nejvíc tvořila, tolik nerezonovala. Její tvorba ze 60. let minulého století až před pár lety zaujala londýnskou galerii Alison Jacques. Před pár lety jí velkou výstavu věnovala i Slovenská národná galéria. A její věhlas mohl vyrůst. Nyní se připravuje výstava jejích prací ve slavné Tate Modern. V zahraničí se její díla nyní pohybují až v půlmilionových částkách v librách a vystavovaná je na věhlasných uměleckých přehlídkách. Pokud si ji někdo náhodou v minulosti pořídil, může opravdu mluvit o trefě do černého.

Mám pocit, že mnozí lidé „řeči“ umělců nerozumí. Netuší, co chtěli svým na první pohled nicneříkajícím dílem sdělit...

Vzájemná komunikace a pochopení je jedním ze zásadních problémů současného umění. Složitých problémů. Už v 60. letech začali teoretici zkoumat, zda nejsme na konci dějin umění. Konceptualismus změnil zažité představy o tom, co je a jak by mělo vypadat umělecké dílo. Už po válce umění přestalo pracovat s touhou být řemeslně dokonale provedené, přestalo toužit po tom, aby bylo krásné. Války změnily představy o lidství jako takovém a to mělo vliv nejenom na společnost, ale i umění, které se postupem času zaměřilo především na problémy, které s sebou svět nese. Ale ne vždy jsou tyto odkazy srozumitelné na první dobrou. Kurátoři či kritici umění by pak měli být jakýmisi prostředníky či tlumočníky mezi uměleckým vyjádřením a veřejností a snažit se časté vzájemné nepochopení objasnit.

Není jedním z dluhů umění právě srozumitelnost?

Smyslem umění má být posouvání hranic lidského vnímání. Umění vytrhuje člověka z každodennosti, pracuje s jeho myšlenkami, učí ho vnímat svět trochu jinak. Ale ve chvíli, kdy je myšlenkový proces umělce složitě zašifrován, případně není objasněn vůbec a divák není ochoten věnovat jeho poznávání dostatek času a úsilí, může se stát pouhou nesrozumitelnou materiální podstatou. U některých děl současného umění tak dochází k nepochopení, což je škoda, protože za většinou z nich je odkaz k jejich hlubší podstatě, k naší současnosti a k tomu, co nás obklopuje, ale v běžném shonu si to ani neuvědomujeme.

Může být dílo složené například z červených trenýrek se žlutou ponožkou uměním?

Může. I když se to na první pohled nemusí zdát. Pokud diváci věnují autorovým myšlenkám a souvislostem vzniku daného díla dostatečně času, mohou se o tom přesvědčit i sami. Jako příklad si můžeme uvést například dílo v současnosti často skloňovaného Krištofa Kintery. Ve své tvorbě z nedávné doby často pracuje se součástkami ze starých elektrických přístrojů, jako jsou počítače či televize. Staré kabely, dráty, elektrody stylizuje do jakýchsi umělých krajin, kde z vnitřků přístrojů vylézají drátěné květiny. Až když proniknete do hloubky jeho filozofie, uvědomíte si, že autor vychází z prostředků, které nás obklopují, determinují, a uvažuje, kam až může současná situace dospět. Složitě uchopitelný je také například video art a umění využívající nová média. Uvědomme si však, že video nás obklopuje ze všech stran a mnozí umělci po něm sahají, protože jde o velmi přirozený prostředek. Rovněž zde platí, že je dobré znát pozadí vzniku daného videoartového díla. Když mu však dáte šanci, zjistíte, že jde často o velmi hluboká témata, která mají ambici diváka oslovit stejně, jako to dělají tradiční obrazy či sochy. Pokud mluvíme v souvislosti s uměním využívajícím video, internet či virtuální realitu o jeho investičním potenciálu, je to něco, co je velkou otázkou, kterou si mnoho lidí klade… Technologie, které dokážou daný umělecký záznam přehrát, se stále mění. Dříve se videa zaznamenávala na videokazety, později na CD, oba tyto nosiče jsou dnes již přežitkem. Videoart si dnes pořídíte na flashkách a uvidíme, zda v příštích letech už nebudou dostupná jen v rámci cloudových řešeních. To, že jste vlastníkem daného díla, vám zaručuje certifikát. Všechny technologie mají určitou životnost a je otázka, zda společně s jejich nákupem konzervovat i daný přehrávač… Nebo dílo uložit jako důležitý záznam historie, která je už dávno pryč? Umění vždy odráželo svou dobu, možná tedy i ta krátká životnost těchto věcí o současné zrychlené době leccos vypovídá.

Jak ještě vypadají nové formy umění? Je nějaký „poslední výkřik“?

Umění během celé historie pracovalo s nejnovějšími vynálezy a poznatky. Ať už to byla práce s perspektivou pomocí objeveného principu camery obscury ve středověku či zachycování okolní reality pomocí vynálezu fotoaparátu v 19. století nebo přenosné kamery v 60. letech minulého století. Stejně tak v současnosti umělci využívají všechny dostupné technické i netechnické prostředky pro své umělecké vyjádření. Po revoluci jsme prožívali boom novomediálního umění – internet, počítače, možnost spojení na dálku, umělci s těmito možnostmi hned začali pracovat. Šlo vlastně tak trochu i o revoltu vůči tradičním médiím, do té doby dost demagogickým. Nová média začala poskytovat iluzi, že budou nástrojem demokratizace společnosti. Dnes už víme, že to tak být nemusí, že i internet lze využít pro různé fake news. A umělci to zpětně reflektují a přehodnocují. Významné je postinternetové umění. Dříve dominoval net art, dnes se zajímavosti z internetu dostávají paradoxně do materiální podoby. Mnoho umělců pracuje například se selfie fenoménem. Tváře vystavené na internetu světu si někteří umělci vypůjčí, vytisknou a vystaví v klasickém galerijním institucionálním prostředí. Návštěvník výstavy si pak v této přímé konfrontaci s něčím, co nás na sociálních sítích obklopuje ze všech stran, možná spíš položí otázky typu, jak tento fenomén ovlivňuje jeho aktéry i společnost jako takovou, kam se dnešní svět ubírá, co s tím může sám jednotlivec udělat… Ale často současní umělci pracují nejenom s neživými objekty a vstupují například i do sociálních vazeb a vztahů. Dobrým příkladem takovýchto tendencí je například umělkyně Kateřina Šedá, která má blízko k takzvané sociální architektuře, když v rámci svých realizací pracuje s celými vesnicemi a vzájemnými vztahy jejich obyvatel.

Jaké postavení mají podle vás umělci v české společnosti?

V České republice si mnoho lidí k umění a potažmo tak i k umělcům svůj vztah ještě tvoří a formuje. I když se zvyšuje zájem o umění a roste i počet sběratelů, stále není pro všechny jednoduché se prosadit. Umělecké školy nabírají víc studentů než v minulosti. Škola je místem, kde mladí lidé mohou najít, co je inspiruje, jaké technice se budou věnovat, mohou experimentovat. Tomu ale, jak se pak v současném světě jako umělec prosadit a uživit, se na škole nenaučí. Po škole je to tedy pro mnohé velkou výzvou a ne vždy se to povede hned, ne vždy se to povede vůbec. Proto mnoho absolventů uměleckých škol nakonec dělá něco jiného. Nicméně mají výhodu – je jim vlastní neotřelý pohled na svět, mají velmi vyvinutou pozorovací schopnost a tvořivost a v kreativních profesích, tedy bývají vítaní. Často se však volnému umění a vlastní tvorbě už nevěnují. Na výsluní jich skončí skutečně jen pár. I zmíněný Krištof Kintera dělal kdysi grafiku, stavěl bary, měl třeba deset profesí najednou, než se mu podařilo prosadit v zahraničí. Jeho životní příběh je zrovna ukázkovým příkladem něčeho, co je pro nás v České republice typické – k zahraničí stále trochu vzhlížíme. Kinterovo umění sklidilo velký ohlas na výstavách v Holandsku či ve Švýcarsku. Tím na sebe upoutal větší pozornost i místních galerií a jeho kariéra se začala vzmáhat. Výstava Nervous Trees v Galerii Rudolfinum se stala nejnavštěvovanější výstavou v historii České republiky. V zahraničí je role umělců ve společnosti trochu jiná. Jakmile se umělec stane takovou hvězdou, začne být uznávaný i většinovou společností. Ale cesta k tomu je dlouhá a pro spoustu lidí zůstává umění i jeho tvůrci neuchopitelní.

V zahraničí to je jiné?

Na západ on nás mají lidé k umění i umělcům blíž. Je pro ně běžné chodit do galerií. Nebojí se udělat si na umění vlastní názor, nebojí se umělců či kurátorů ptát, diskutovat s nimi. To je u nás jiné. Lidé se svůj názor bojí projevit ze strachu z odhalení vlastní nevědomosti. Přitom takové otevřené diskuse mohou vnímání obou stran výrazně posunout. Umělci mají jiný pohled na svět, a dáme-li jim prostor a chytíme se možnosti dívat se chvíli jejich očima, může to být pro nás a naše vnímání světa velmi osvěžující.

Existuje nějaký návod, pokud se chci o umění zajímat, něco si koupit, případně mám chuť do umění něco investovat?

Záleží na tom, jestli s uměním teprve začínáte, nebo jste už trochu zkušení a nechybí vám o něm a jeho fungování přehled. Rovněž je trochu rozdíl, zda tíhnete k tomu, stát se sběratelem, či vás víc zajímá investiční potenciál děl, která si pořizujete. Nicméně u obou těchto typů je důležité postupně začít do světa umění pronikat a poznávat jej. Motivy ke sbírání umění jsou pak různé. Někteří si vybírají díla především podle jejich estetické stránky, jiní si oblíbí samotného umělce, který je jim blízký svým charakterem či životním příběhem, další tíhnou k určitým motivům či technikám tvorby. Sběratelem se člověk stává už od dvou kousků, které si sám pořídí. Ale pozor, je to návyková věc. Dokonce vášeň, jak o sběratelství píšou slavní Ethan a Thea Wagnerovi. Nicméně začít, se sbíráním umění nemusí být hned náročná a nákladná disciplína. Můžete klidně začít poznávat mladé umělce a čerstvé absolventy a postupně tak do umění pronikat. U děl těchto umělců je sice těžké predikovat potenciální zhodnocení, protože za sebou ještě často nemají dostatek výstav či svého galeristu, který by jim v jejich kariéře pomáhal. Avšak objevování uměleckých talentů vás o to víc může bavit. Na začátku si většina sběratelů vybírá díla podle toho, zda se jim líbí. Až později se začnou i víc nořit do fungování světa umění. Jak se jim tříbí se stále vzrůstající znalostí a expertizou „čich“ na kvalitní kousky, vybudují si postupně i svá vlastní měřítka, podle kterých díla nakupují, a začnou si tvořit svou vlastní promyšlenou sbírku. Občas za pomoci galeristů, uměleckých poradců či obchodníků s uměním. V mnoha případech jim pak postupně začnou zabírat veškeré stěny, úložné prostory a depozitáře... a začnou pociťovat touhu tyto nashromážděné poklady ukázat světu. Tak vzniklo mnoho krásných soukromých galerií, do kterých je radost občas na cestách po České republice i zahraničí zavítat.

 

J&T BANKA ART INDEX

Index, který připravuje J&T Banka ve spolupráci s portálem ART+, je pokusem o nezaujatý popis vývoje na současné výtvarné scéně. Jedná se o aktuální pořadí českých výtvarníků narozených po roce 1950, sestavené na základě jejich aktivní účasti ve výtvarném provozu.

Index vychází z předpokladu, že vlastní hodnotu umění nelze objektivně změřit, lze však posuzovat úspěšnost umělecké kariéry. Index zohledňuje účasti na výstavách a bienále, výtvarná ocenění, zastoupení galeriemi a další počiny (například knižní monografie či realizace ve veřejném prostoru).

Do výsledného bodového součtu jsou započítávány pouze akce uskutečněné v posledních deseti letech. Sledované období se tak průběžně posouvá, do letošního hodnocení byly započítány akce z let 2009 až 2018.

 

Top 10

Eva Koťátková (36 let) socha/koncept 3001

Jiří Kovanda (65 let) koncept 2742

Kateřina Šedá (41 let) akce/koncept 2359

Zbyněk Baladrán (45 let) koncept 1926

Krištof Kintera (45 let) socha 1613

Dominik Lang (38 let) socha/koncept 1263

Jakub Nepraš (37 let) intermedia 1110

Jiří Thýn (41 let) foto/koncept 1074

Jiří David (62 let) malba/socha 1057

Josef Bolt (47 let) malba 1037