2 Týdeník Echo - esej

Je liberální demokracie (dnes) možná?

Týdeník Echo

Témata:

Žijeme v časech mnohosti slov a jejich neustálého, snad až exponenciálního zmnožování. Zároveň se také slova ztrácejí, často jsou to i důležitá slova, užívána jsou ale natolik volně a ve významech často protichůdných, až ztratí jakýkoli význam, veřejnou debatu pak už jen spíš zamlžují, než aby ji projasňovaly. Tenhle smutný úděl postihl i slovo „liberalismus“ – člověk ho často slyší, jako kdyby mohlo znamenat cokoli. Intelektuální levice používá nálepku „neoliberalismu“ pro plus minus všechno, co je v jejích očích špatné (pravice si k podobnému účelu vytvořila termín neomarxismus). Pro mnohé konzervativce zas slovo liberalismus asociuje ty nejhorší a fakticky totalitářské výstřelky soudobého pokrokářství, termín liberální demokracie považují za protimluv, a označí-li se nějaký politik třeba za liberálně-konzervativního, vidí v tom už naprostý nonsens.

Škoda. Ten termín liberální demokracie užívaný ve významu, řekněme, klasickém je přitom pro soudobou debatu docela podstatný. Definoval systém, na němž existovala většinová shoda, jehož základní parametry zpochybňoval málokdo. To už dnes neplatí, koncept liberální demokracie se možná dočká podstatných změn – v režii radikální levice či pravice. Stane se obětí zuřící kulturní války, možná už proto, že ve stavu soudobého rozdělení je těžko naplnitelný, možná i málo „chtěný“. Co by mohlo přijít místo něj? Je to otázka, která jistým způsobem visí ve vzduchu, aniž se mnoho lidí obtěžuje přesněji formulovat odpověď. Velmi ilustrativní je v tom ohledu debata, která proběhla mezi konzervativními americkými publicisty Sohrabem Ahmarim a Davidem Frenchem, která na českého čtenáře může působit v něčem „ezotericky“, dost možná ale předjímá přicházející názorové střety na evropské pravici včetně té české.

Ta klasicky pojímaná liberální demokracie je založena na autonomii jednotlivce, pluralismu ve společnosti a také neutralitě veřejného prostoru. Její základní koncept se dá vysledovat třeba ve známé preambuli americké ústavy: všichni lidé jsou si rovni, mají proto nezcizitelná práva, mezi nimi právo na život, svobodu a usilování o štěstí. Dá se z toho dovodit, že každý člověk může mít vlastní představu toho štěstí, o něž chce usilovat, a stát by měl tuto jeho autonomii respektovat, nebránit mu, aby šel po cestě, již si sám zvolil, pokud přitom neohrožuje práva druhých. Pojivem liberální demokracie je sdílené přesvědčení, že lidé různých názorů a třeba i životních stylů mohou jeden vedle druhého existovat, respektovat se navzájem, žít si po svém a dopřávat to druhým. V osobním životě vyznávat nějaké – třeba i striktně pojímané – hodnoty, nevnucovat je ale mocenským způsobem druhým. Samozřejmě to je ideální stav, k němuž i Amerika někdy mívala a má hodně daleko. V současné době je ale představa liberální demokracie opouštěna i jako ideál. Na debatě mezi Ahmarim a Frenchem je zajímavé to, že v ní tato skutečnost jasně vyplouvá na povrch a že to účastníky nutí svoje stanoviska formulovat zřetelněji.

Sorab Ahmari je konzervativní sloupkař deníku New York Post, nedávný konvertita ke katolicismu. David French je mezi americkými konzervativci instituce. Píše pro National Review, jako právník se mimo jiné úspěšně angažoval v kauzách, kdy byli konzervativně smýšlející lidé – třeba v akademickém světě – postiženi kvůli svým postojům, je veteránem války v Iráku. Zároveň je důsledným kritikem prezidenta Trumpa, v němž – zjednodušeně řečeno – vidí popření tradičních křesťanských hodnot, nemorálního člověka popírajícího základní demokratické principy, který nakonec konzervativní věci spíš škodí, a jeho podpora ze strany části Frenchových souvěrců, evangelikálních křesťanů, je nedůstojný a kontraproduktivní kompromis.

Ahmari ve svém textu proti Frenchovi plamenně vystoupil ne jako proti osobě, ale jako proti zástupci nebezpečného myšlenkového proudu, který vychází z nepochopení současné situace. Konzervativci jsou ve válce, sice „kulturní“, ale přece jenom válce a měli by se podle toho chovat. Progresivní levice, která proti nim stojí, neskrývá, že jí jde o zničení protivníka, v oblastech, kde se jí daří dosáhnout mocenské převahy, to taky dělá. Podle Ahmariho je zpozdilé čelit takto brutálnímu útlaku poukazováním na tradiční liberální hodnoty – jako třeba uměřenost a zdvořilost ve veřejném prostoru, apelovat na respekt k názorovému pluralismu, který protivník zjevně nemá a uplatňovat nechce. Lepší je přijmout „válečná“ pravidla, vybojovat si mocenskou převahu zpátky, oponenty potlačit a „těšit se z kořisti ve formě nového uspořádání veřejného prostoru, který bude odpovídat obecnému dobru a nakonec i dobru Nejvyššímu“. O tom, jak by ta proměna měla vypadat, se Ahmari nerozepisuje. Škoda. French se ohradil, že Ahmari jeho postoje ve svém textu hodně zkresluje, a také připomíná, že právě odkazem na tradiční liberální hodnoty spíš než válečnickou rétorikou se pokrokářské excesy daří zastavit. Nad zuřivou kampaní proti nominaci Bretta Kavanaugha do Nejvyššího soudu převážil princip presumpce neviny a podobně. Ten polemický střet vzbudil velký ohlas, vyjádřil se k němu v konzervativních kruzích snad každý, debata místy nabrala dimenze vskutku bizarní – třeba když někteří účastníci usvědčovali Frenche z pokrytectví tím, že prezidentu Trumpovi vyčítá aférku s pornoherečkou v době, kdy jeho manželka byla těhotná, a přitom je sám fanoušek seriálu Hra o trůny, kde je hodně nahých žen a sexuálně explicitních scén. V každém případě se ale ten spor dotkl něčeho skutečně podstatného.

Podpora tradičně chápané liberální demokracie se na Západě zjevně ztrácí, přitom aby mohla existovat, musí ji dost lidí chtít, nemůže přežít, pokud se elity (ne nutně většinově) rozhodnou, že podle jejích pravidel hrát nebudou, že představu pluralitní společnosti autonomních jedinců prostě vzdávají. Část konzervativních kritiků liberální demokracie (třeba publicista Patrick Deneen, autor knihy Proč liberalismus selhal) má za to, že už ten ideál liberální demokracie je v jádru pomýlený, má v sobě zakódované svoje nutné selhání. Představa maximální autonomie nutně vede ke stavu inflace všemožných práv, rozpadu společnosti na osamělá atomizovaná individua, která mohou snadno propadnout svodům despocie. Nekorigovaný individualismus prý nemůže dospět jinam. Namítnout se na to dá, že soudobá politika identit, kterou progresivní levice na Západě agresivně prosazuje, je popřením individualismu – vnímá člověka především jako příslušníka skupiny, nositele nějaké identity – rasové, sexuální nebo genderové.

Klasickému liberalismu se těžko daří ve společnosti, v níž soupeří až apokalyptické vize, každému jde jaksi „o všechno“, akutně hrozí všeobecná zkáza – pokrokářská diktatura, která z pozice moci rozbije tradiční instituce včetně rodiny a nastolí tvrdý dohled ideové policie, která bude mocensky postihovat lidi jiných názorů nebo jenom ty, kdo použili nesprávné slovo, kataklyzmatická změna klimatu, nástup fašismu... To všechno jsou hrozby, v zájmu jejichž zažehnání by asi kdekdo obětoval nějaká ta občanská práva – ve válečném stavu je to přece obvyklé. A je jedno, jak moc jsou ty hrozby reálné, stačí, že jsou tak vnímány. Pokrokářská ofenziva může na někoho působit jako útok nějaké jednolité, až vojensky organizované fronty. Přitom se ale její hlasitější stoupenci vyžívají ve vzájemných čistkách, radostně se navzájem exkomunikují kvůli odchylkám od ortodoxie pro daný den, aby v konfrontaci se „selháními“ druhých o to víc vynikla jejich ctnost a ideologická čistota. Donald Trump může spíš než dojem přicházejícího Hitlera navozovat představy nafoukaného nekňuby neschopného se kontrolovat. A tak dále. Jenomže probíhající „olympiáda útlaku“ nutí lidi na obou stranách zveličovat utrpěná příkoří, nacházet ve svém údělu dostatečné důvody k tomu, aby se cítili jako oběti (a druhé vnímali jako hrozbu). To pak vede k rozšíření absurdních tezí typu „slovo je násilí“ a pokusům o jejich uvedení do praxe – třeba právní.

Pro liberální demokracii se možná přestávají dostávat lidé. Někteří konzervativní autoři ji (v té anglosaské podobě) považují za natolik prorostlou s křesťanstvím, že nemůže existovat ve společnosti, která tu víru většinově nesdílí. Ještě před Trumpovým zvolením se katolický komentátor Ross Douthat obrátil k pokrokářské levici: „Nechtěli jste náboženskou pravici, počkejte, jak bude teprv vypadat ta postnáboženská.“ Nakonec i David French citoval jednoho z „otců zakladatelů“, druhého prezidenta USA a významného právníka Johna Adamse: „Naše ústava byla vytvořena pro morální a zbožné lidi. Je naprosto nevhodná pro vládu jakýchkoli jiných.“ Třeba je krize klasického liberalismu, tendence ho jako ideál opustit, skutečně projevem krize víry (navíc ideologie, které si nárokují nastoupit na místo uvolňované vytrácejícím se křesťanstvím, mají rysy karikovaného náboženství). Třeba má pravdu Denne, podle něhož společnost, která na první místo staví autonomii jednotlivce, musí implodovat. Možná jsou mezi lidmi na současném Západě natolik rozšířené infantilita a narcismus, že se osobní stává politickým a liberální demokracie v tomto „obsazení“ přestává být reálná. Ti, kdo se jejích principů chtějí vzdát v zájmu dosažení nějakého definitivního vítězství, nastolení lepšího světa, jejž ani nejsou s to popsat, mohou ale fakticky dosáhnout jen permanentní války, v níž každá strana nachází v excesech té druhé ospravedlnění pro výstřelky vlastní. A vzhledem k demografickému rozložení sil se stěží může vyvíjet jinak než jako proměnlivý diktát jedněch vůči druhým, dokud se někdo „nepochlapí“ a ty volby prostě nezruší. Ale zdá se, že právě toto se pro část veřejnosti včetně elit stává přitažlivým. Jako kdyby v tom bylo možné najít ten typ uspokojení, které to nezávislé „hledání štěstí" (a také jeho velmi časté nenacházení) přinést nemůže.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.