Ta žena z brněnských Beatles. Zemřela režisérka Eva Tálská

KOMENTÁŘ

Ta žena z brněnských Beatles. Zemřela režisérka Eva Tálská
Eva Tálská Foto: repro ČT
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Dlouhá léta po roce 1968 se nejlepší divadlo nehrálo v Praze, ale v Brně, na Provázku, kde se stal ten zázrak, že tam působily tři velké režisérské osobnosti, Petr Scherhaufer (zemřel 1999), Zdeněk Pospíšil (zemřel 1993) a Eva Tálská. Ta zemřela včera, bylo jí 78 let. Když k tomu přidáme ještě Boleslava Polívku (naštěstí žije), byla to koncentrace talentů, jako byli Beatles. A největší umělecký talent z nich měla Tálská. Nebude nadsázkou, když o ní lidé, kteří ji a její práci znali, píší a mluví jako o nejvýznamnější režisérce, kterou české divadlo v posledních padesáti letech mělo.

Byla mezi těmi silnými muži drobnou ženou, ale s nesmírným poetickým cítěním a imaginací za deset parních válců představivosti. Byla tvůrkyní originálních světů, kde se divadlo prolínalo s cirkusem, akrobacií, kabaretem múz, salonem pro výklad snů a životních osudů. Čerpala z klasické literatury i folkloru, z kramářských her i z Alenky v říši divů. Pracovala s herci jako s dětmi a s dětmi jako s velkými herci. Ti, koho by nikdy nenapadlo, že budou umět žonglovat a chodit po laně, se pod jejími příkazy provazochodci a akrobaty stali. Jsou herečky a herci, kteří říkají, že jim proměnila život, na nějž se pod jejím vlivem dívali jinýma, snivějšíma a zářivějšíma očima. Ona sama se však v posledních letech propadala do vlastního světa, který možná nebyl úplně již její a možná jí v něm nebylo úplně nejlíp. Možná byla smrt vysvobozením.

 

Autor článku se tu přiznává, že představení Evy Tálské viděl asi jen dvě a už ani neví, jestli to byla ta Alenka za zrcadlem, nebo spíš slavný Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň. Ale Provázek, který je s Evou Tálskou tak svázán, má pro něj osobní význam a stal se pro něj divadlem dalo by se říct nejbližším, ba životním. I když tu nejslavnější éru, tedy léta sedmdesátá, vidět nemohl.

Ale přece jenom už jako k dítěti vyrůstajícímu v sedmdesátých letech napůl v Prostějově se k němu od starších bratranců donášely zvěsti o jakémsi báječném uměleckém životě v Brně, jehož centrálními elementy byli „Hanáci“, tedy Hanácké divadlo, které ostatně vzniklo v Prostějově, a pak samozřejmě „Provázci“, již byli zkráceni začátkem sedmdesátých let o „Husu“, neboť, jak jsem již jako dítě věděl, bylo lehce možné na plakátech vyrobit „Husá(ka) na provázku“. Zůstalo i tak Divadlo na provázku, obklopené nimbem brněnské specifičnosti, kde mohly vyklíčit jevy jako brněnská bohéma se svými hvězdami. Tak si mladík všiml postupně hvězd Boleslava Polívky a Miroslava Donutila, seznámil se s úžasnými písněmi ze záhy zfilmované a záhy z kin stažené Balady pro banditu, později se naučil znát jména Bořivoj Srba, Zdeněk Pospíšil, Petr Oslzlý, Petr Scherhaufer, z Ha-Divadla Josef Kovalčuk, Arnošt Goldflam, Břetislav Rychlík… A právě Eva Tálská. A začal na ně, to už jako student, chodit na Chmelnici a na jiná místa, kde Hanáci a Provázek v Praze hráli.

Divadlo Husa na Provázku bylo specifické od svého vzniku snahou překročit hranice od divadla usazeného do pravidelné formy směrem k „jinému“, komplexnímu vyjádření. Klíč hledali a nacházeli v „nepravidelné“ dramaturgii, což zhruba znamenalo, že látka a inspirace se mohly brát všude, v každém uměleckém oboru, v literatuře, hudbě, cirkuse, estrádě, muzikálu, výtvarném umění, ale vždy s plným nasazením, s plným výkonem a za cenu naprostého sebeodevzdání. Režiséři jako právě Tálská nebo Scherhaufer (Pospíšil emigroval roku 1980) byli tvůrci velmi silného divadelního názoru, intenzita jejich nároků byla výjimečná a snaha dojít k absolutnímu výsledku u nás nevídaná. Zavázat se Provázku znamenalo pro mnohé z nich životní smlouvu, asketický úděl, spojený též s klauzurou, která jim třeba také komplikovala osobní život nebo podstatně ztěžovala jinou než disciplinovaně divadelní práci. K tomu se přidávala perifernost Brna, kam nabídky filmové nebo televizní padaly mnohem skromněji než ve zhýčkané Praze.

Zní to teď jako dávná legenda, ale ona to byla skutečnost, která má svou platnost dosud a vždycky. Že divadlo, stejně jako každé umění, vyžaduje plné nasazení a víru, že to má smysl a že to život a svět obohacuje. I kdyby člověk pod tíhou té nálože nakonec klesl. Ta silná drobná žena Tálská z Brna tuhle legendu v téhle zemi zosobňovala maximálně.

×

Podobné články